Článek
Seděl jsem zrovna na zahrádce u malé kavárny a užíval si klidné odpoledne. Když se ke mně přitočil drobný kluk v potrhaném triku a tiše pronesl:
– Mohl bych vás poprosit o kousek jídla?
Znejistěl jsem. Nešlo o běžnou žádost – ten kluk nebyl žebrák, ale dítě. Nanejvýš sedm let staré, vyhládlé, ale slušné. Nechtěl peníze, chtěl jen jíst. Nedokázal jsem říct ne.
– Jak se jmenuješ? – zeptal jsem se.
– Matěj.
– Já jsem Ondřej. Co bys řekl na palačinky?
Zazářil. Přikývl, ale pak zvážněl.
– Nešlo by pár zabalit i s sebou? Mám malou sestru Emu. Doma brečí, že má hlad.
Objednal jsem jednu porci navíc, přidal jogurt a kakao. Matěj se pustil do jídla s takovou vervou, že mi zatrnulo – musel být bez pořádného jídla už hodně dlouho. Dal jsem se s ním do řeči a pomalu z něj tahal podrobnosti.
Žije s Emou u prababičky. Je nemocná, sotva se hýbe, a důchod stěží stačí na nájem. Rodiče zmizeli – otec neznámý, matka utekla po narození dcery. Emu prý přivedla na svět sama doma, bez pomoci. Žádný rodný list, žádné doklady, žádná péče. Matěj zatím do školy nechodí – nemá ani dokumenty, aby ho přijali.
Byl jsem v šoku. A rozhodl se, že to nenechám být.
Zabalili jsme palačinky a vydali se k nim. Po cestě jsem nakoupil potraviny a pár drobností. Když jsme dorazili, uviděl jsem rozpadající se dům a v něm ještě smutnější interiér. Stařenka ležela bezvládně na lůžku a malá Ema si hrála s hadrem, který měl asi nahrazovat panenku.
Zavolal jsem záchranku. Lékaři si prababičku odvezli a mně zůstaly v rukou dvě opuštěné děti.
Vzal jsem je na pár dnů k sobě. Původně jen dočasně, ale moje dcera Karolína se do nich zamilovala. A brzy bylo jasno – musíme jim pomoct natrvalo.
Adopce nebyla jednoduchá – jako svobodný muž bych ji nezvládl, ale moje bývalá žena Helena, se kterou jsme zůstali přátelé, souhlasila, že to podstoupíme společně. Úřady přimhouřily oči. A tak jsme se stali rodinou.
Prababička dostala místo v pečovatelském domě, kde se o ni starají odborníci. A já mám doma dva nováčky, kteří se konečně smějí a těší se do školy.
Život občas přihraje do cesty příběhy, které si nevymyslíš. Ale můžeš se stát jejich součástí. A změnit jejich směr. Možná právě tím, že nabídneš palačinky.
