Článek
Když se Veronika s partnerem Tomášem nastěhovali do nového bytu v přízemí staršího domu, hned si všimli svých sousedů – postaršího manželského páru Ludmily a Karla. Tito dva byli nerozluční. Všude chodili spolu – do obchodu, na procházky, k lékaři. Drželi se za ruce a vzájemně si pomáhali. Málokdy je někdo viděl jinde než společně.
Jednoho odpoledne se Veronika a Tomáš vraceli z návštěvy, když před jejich domem stálo auto záchranné služby. Z domu vycházeli zdravotníci s nosítky, na kterých ležela křehká žena. Za nimi se pomalu a s námahou sunul starý muž – Karel, sotva držící krok.
„Co se děje?“ zeptal se Tomáš, který přistoupil k muži.
Karel jen slabě pokrčil rameny, jako by naznačoval, že není v náladě na rozhovor, nebo že je situace vážná. Tomáš se obrátil k jednomu z lékařů:
„Je to váš soused?“
„Ano, starám se o něj,“ odpověděl Tomáš s lehkým odhodláním.
„Nepleťte se, sousede. Starat se můžete doma, tady už se nic nezmění,“ přísně řekl lékař. Nosítka s Ludmilou zmizela v sanitce, lékař naskočil dovnitř a zavřel dveře.
Karel se pokusil naskočit za manželkou, ale lékař ho zastavil: „Vy zůstanete tady, bude vám lépe doma. Na oddělení intenzivní péče vás nepustí, jen byste překážel. Sousedé, prosím, vezměte ho domů a dávejte na něj pozor. Může se stát cokoliv.“
Sanitka vyjela s houkačkami a majáky z dvoru pryč. Veronika, Tomáš a Karel dlouho sledovali, jak zvuk sirény slábne a pak úplně utichl.
„Pojďte dovnitř, Karel. Je chladno, měl byste se zahřát. Ještě jste jen v košili,“ řekl Tomáš a pomáhal mu vstoupit do domu.
„Co kdybyste se k nám na chvíli přistěhoval? Je lepší být s někým než sám,“ navrhla Veronika, když stáli u dveří svého bytu.
„Děkuji, ale počkám tady na Ludmilu,“ odpověděl smutně stařec a pomalu vešel do svého bytu.
„Ale pokud budete něco potřebovat, máme otevřené dveře,“ ujistil ho Tomáš.
„Dobře, děkuji,“ kývl Karel a zavřel dveře.
„Je mi ho líto,“ řekla Veronika tiše, když následovala Tomáše do patra. „Celý život spolu, teď je najednou sám.“
„Nemá nikoho z rodiny?“ zeptal se Tomáš.
„Myslím, že ne. Vyprávěl mi, že jeho bratr zemřel už dávno a děti s Ludmilou neměli. Synovce má někde daleko, ale není v kontaktu. Starší lidé často, když přijdou o životního partnera, sami rychle slábnou,“ odpověděla Veronika.
Druhý den po večeři se Tomáš rozhodl, že půjde zkontrolovat Karla.
„Jděte, určitě se mu bude líbit, že na něj myslíte,“ povzbuzovala ho Veronika.
Tomáš sám sestoupil do přízemí a zjistil, že dveře u bytu Karla jsou odemčené. Opatrně vešel.
„Pane Karle? Jste v pořádku?“ volal do prázdného bytu.
Ze zákoutí kuchyně vyšel starý muž, shrbený a smutný.
„Děkuji, že jste přišel. Zapomněl jsem zamknout,“ vysvětlil unaveně.
„Dáte si něco? Čaj?“ nabídl Tomáš.
„Piju jen z porcelánu, který Ludmila milovala,“ ukázal na šálek s jemnou kresbou květin na stole. „Nemohu pít z obyčejného skla, to by Ludmila nechtěla,“ dodal smutně.
„Nemějte starosti, medicína už dnes umí pomoci,“ snažil se ho Tomáš povzbudit.
„Celý život jsme spolu. Nemohu si představit svět bez ní. Nikdy neztratila zdraví, byla vždy silná. Myslel jsem, že odejdu první já, ale teď to vypadá jinak,“ povzdechl si Karel, téměř plačící.
„Budeme tu pro vás,“ slíbil Tomáš.
O pár dní později přišel Karel za Veronikou a Tomášem s těžkou zprávou – Ludmila zemřela. Prosil je o pomoc s přípravou pohřbu.
„Samozřejmě, pomůžeme,“ ujistila ho Veronika.
Po pohřbu uběhly dva týdny. Jednoho večera se Veronika přitiskla k Tomášovi na gauči.
„Je mi Karla líto. Je tak sám,“ řekla s vážností.
„Je to těžké,“ přikývl Tomáš.
„A co když přijde čas, že bude potřebovat víc pomoci? Víš, že za pár let může přijít jeho synovec nebo další příbuzní a budou tu chtít bydlet s rodinou?“ zamyslela se Veronika.
„To je pravda,“ připustil Tomáš. „Nemáme tu moc místa, ale společně to zvládneme.“
Tak v domě, kde kdysi začínal nový život mladý pár, se zároveň psal i příběh o věčné lásce, odhodlání a naději, že i v osamění může vzniknout nová rodina.
