Článek
Vzhledem k tomu, že moje oči jsou spíš na okrasu než na koukání, rozhodl jsem se spolehnout na své další smysly a na svou neomylnou vnitřní navigaci.
Začal jsem pochopitelně s nádobím, protože to je činnost, kterou nesnáším, a tak jsem to chtěl mít rychle za sebou. S ladností slona v porcelánu jsem se pustil do mytí talířů a hrnků. Teplá voda mi hladila ruce a vůně jaru mi naplnila nos. Všechno šlo hladce, dokud jsem nenarazil na něco, co se zdálo být mastné a lepkavé. „Co to sakra je?“ pomyslel jsem si. Po chvíli hmatání jsem zjistil, že to je moje oblíbená pánev, kterou jsem zapomněl vyčistit po včerejším smažení. „Ach jo,“ povzdechl jsem si, „no, aspoň si procvičím hmatové vnímání a svaly na rukou.“ S houbičkou a drátěnkou v ruce jsem se pustil do boje s mastnotou a připáleninou, ale po chvíli jsem se cítil jako hrdina z reklamy na mycí prostředek, i když jsem se u toho potil jako prase.
Pak jsem se vrhl na utírání prachu a ostatních nečistot. S hadrem v ruce jsem se hrdě proháněl po místnosti a s jistotou jsem věděl, že žádný kout nezůstane opomenut. Alespoň jsem si to myslel, dokud jsem nenarazil na něco měkkého a huňatého. „Co to je?“ zamumlal jsem si pod nosem. Po chvíli prozkoumávání jsem zjistil, že to je můj svetr, který jsem před časem zapomněl uklidit. „No, aspoň si procvičím hmatové rozlišování textilií,“ řekl jsem si s úsměvem, i když mi pot stékal po čele.
Následovalo zametání a potom vysávání. S koštětem a vysavačem jako věrným parťákem jsem se pustil do boje s nečistotami. Můj maličký příbytek se proměnil najednou v bludiště, kde jsem se orientoval podle zvuku vysavače a nárazů do nábytku. „Pozor, stůl! Pozor, židle! Pozor, ty trenky, které nevím, jak dlouho tu leží!“ křičel jsem sám na sebe. Občas jsem měl pocit, že vysávám i vlastní nohy, ale ty se vždycky elegantně vyhnuly. Zvuk vysavače mi připomínal divokou řeku, která si razí cestu nepořádkem. „Hurá, čistota!“ vykřikl jsem vítězoslavně, i když jsem se cítil, jako bych právě uběhl maraton.
A nakonec přišel na řadu boj s prádlem. Rozlišování ponožek podle barev bylo jako luštění šifry, ale s trochou kreativity jsem vytvořil páry, které by mohly soutěžit v soutěži o nejoriginálnější kombinaci. „Tady máme hrubou a jemnou, tady zase krátkou a dlouhou,“ komentoval jsem své výtvory. „Proč ne, že? Aspoň budou mé nohy mít pestrý den.“
Ale to nebylo všechno. Ještě mě čekala koupelna. Otevřel jsem dveře a narazil na zeď vůně, která by srazila i slona. „Panebože,“ zašeptal jsem, „co se tu stalo?“ S odvahou jsem se pustil do úklidu. Sprchový kout a umyvadlo byly kluzké od mýdla a zubní pasty, ale s houbičkou v ruce jsem se pustil do boje s nečistotami. A pak přišel na řadu záchod. S obavami jsem zvedl prkénko a narazil na… no, raději nebudu popisovat detaily. Jen řeknu, že jsem se cítil jako archeolog, který objevuje zapomenuté civilizace. S kartáčem v ruce jsem se pustil do čištění a snažil jsem se nad tím moc nepřemýšlet. „Aspoň že mám dobrý čich, abych poznal, kde je potřeba přidat,“ pomyslel jsem si.
Po několika hodinách úsilí jsem se konečně zastavil a rozhlédl se (no, spíš jsem se snažil rozhlédnout) po svém království. Vše vonělo čistotou (nebo aspoň mýdlem a dezinfekcí) a na dotek bylo vše čisté a hladké. S pocitem hrdosti jsem si sedl a vychutnal si zasloužený odpočinek. „Jsem král čistoty (nebo aspoň princ, který se právě vrátil z pekla),“ zvolal jsem. A víte co? I když možná nebylo všechno perfektní, moje království je tak nějak uklizené. A to se počítá! A teď si jdu dát zaslouženou odměnu – studenou sprchu, šálek kávy, pár cigaret a možná i panáka na dezinfekci vnitřních orgánů.
