Článek
Jeho příběh není o ztrátách, ale o síle, která se zrodila v tichu nemocničních pokojů a v touze po tom, co je nejcennější – otcovství. Každý den je pro něj výzvou, každá návštěva syna zázrakem.
Martin Pavlák, 42letý muž z Trnavy, vždy věřil, že život je o práci a rodině. Vyučil se truhlářem, pracoval v Šumperku a v roce 2014 si splnil sen o manželství a otcovství. Jeho syn, se narodil v roce 2015 – ten samý rok, kdy mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Ještě rok poté pracoval s francouzskou holí, dokud mu nohy nevypověděly službu nadobro.
„Manželka se nedokázala vyrovnat s tím, že už nebudu živitel. Vzala syna a odešla k jinému muži,“ popisuje Martin období, kdy ztratil nejen zdraví, ale i rodinu. Tíha osamění ho přivedla k pokusu o sebevraždu – „největší chyba mého života“.
V nemocnici, kde strávil týdny v bezmoci, našel nový smysl: lásku k partnerce a její dospělé děti, které ho „drží nad vodou“. Dnes ovládá jen hlavu a elektrický vozík. „Jsem vězněm ve vlastním těle, ale dokud můžu, chci být se synem,“ říká s hlasem plným pokory.
Uvězněn ve vlastním nehybném těle – roztroušená skleróza
Proč potřebuje pomoc?
Martinova současná dodávka VW Caddy už nestačí na přepravu zdravotních pomůcek. Sbírka by mu umožnila pořídit dodávku s rampou, aby mohl častěji navštěvovat syna, který žije u sestry. „Chtěl bych mu být oporou, dokud budu schopný mluvit. Každé loučení je vodopád slz,“ dodává.
„Děkuji vám všem za naději a podporu. Pokud se nepodaří vybrat celou částku, tak tu část, co se vybere použiji ji na opravu auta nebo a na nájem. Jste moji andělé strážní,“ uzavírá Martin s úsměvem, který mu vrátila láska.
Ticho, které mluví hlasitěji než slova
Martinova denní rutina je omezena na elektrický vozík a počítač. „Jediné, co ovládám, je hlava. Psaní na klávesnici je jako tanec prstů – pomalý, ale plný touhy.“ V nemocnici, kde tráví většinu času, se naučil komunikovat i bez slov. „Sestry už vědí, co potřebuji, aniž bych řekl ‚ano‘.“
Syn jako slunce v mracích
Jeho 10letý syn, je pro Martina světlem v temnotách. „Vzpomínám, jak mě jako batole držel v náručí. Dnes už ho vidím jen jednou ročně.“ Každá návštěva je krátký film plný slz a úsměvů. „Syn se ptá: ‚Tati, proč nemůžeš běžet?‘ Já odpovídám: ‚Protože moje nohy už nechtějí, ale srdce ano.‘“
Láska, která přetavila bolest v naději
Martinova současná partnerka, která ho poznala přes internet, se stala záchranným kruhem. „Ona vidí za mým tělem člověka. Její děti mě nazývají ‚táta‘.“ Společně plánují výlety, i když jen v představách. „Chci synovi ukázat svět, dokud budu schopen říkat ‚miluji tě‘.“
Proč vám to říkám? Protože čas je velmi krátký
Martinův stav se zhoršuje. „Nevím, kolik let mi zbývá. Každý den je dar.“ Sbírka není jen o dodávce – je o tom, aby mohl být otec, dokud to jeho tělo dovolí. „Nechci, aby syn zapomněl, jak se usmívat, když ho někdo miluje.“
Nemůže ovládat vlastní tělo
Ticho, které mluví hlasitěji než slova
Martinův příběh není o žádostech, ale o síle, která se zrodila v bezmoci. Každý den je pro něj výzvou, každá návštěva syna zázrakem. Pokud se vám jeho příběh dotkl srdce, přispět můžete dobrovolně – ne jako povinnost, ale jako gesto solidarity s člověkem, který i ve tmě hledá světlo.
Co můžete udělat?
- Podpořte sbírku na dodávku s rampou, která Martina propojí se synem častěji. Každá koruna je krokem k tomu, aby mohl být otcem, dokud to jeho tělo dovolí.
- Sdílejte jeho příběh – někdy stačí, aby se o někom vědělo, aby se cítil méně osamělý.
- Napište mu vzkaz – slova mohou být silnější než peníze, když přinášejí naději.
