Článek
V hlavách nám dunělo jediné – zanechat každodennost za sebou a nasednout na vlak, který nás provede třemi kulturami, třemi klimaty a třemi světy.
Start: letadlem jako do jiného vesmíru
Letní podvečer se loučil s městem, když jsme se sbalenými batohy vydali směrem k letišti. Bez zbytečného luxusu, ale s jasným plánem – zůstat lehcí. Váhový limit jsme naplnili převážně instantními potravinami, protože nás čekala cesta, kde se kuchyň mění na termosku s vařící vodou a poličku ve vlaku.
Po krátkém letu se letadlo jemně dotklo země. První zastávkou byla metropole, kde vše vibruje v naprosto jiném rytmu. Půlnoc v novém městě měla zvláštní příchuť – směs oceli letištních světel a velkého očekávání.
První dojmy z metropole, která jak je známo nikdy nespí
Po přistání nás přivítal místní koordinátor, který nás spojil se skupinou dalších cestovatelů – Češi, Slováci, někdo mladší, někdo starší, ale všichni s jiskrou v oku. Mikrobus nás zavezl přímo do srdce města. Vůně čerstvé kávy a zvuk cizího jazyka z kavárny, kde snídali i lidé v oblecích i ve sportovním, nám připomněly, že jsme opravdu někde jinde.
Na stěnách visely dresy slavných hráčů, jako by nás kavárna vítala do sportovního světa této národní vášně. Mezi čerstvým pečivem a místními specialitami jsme nasávali atmosféru.
Podzemní galerie a zakázaná dlažba
Město se nám otevřelo skrze stanice metra – každá jako malá galerie historie. Sály obložené mramorem, zdobené štukem a mozaikami, byly jako tiché připomenutí velikosti, kterou si toto město zakládá.
Centrum bylo ten den živé – oslava státního svátku uzavřela některé ulice, ale ne naše oči. Pohledy přes zábrany nám odhalovaly siluety ikonických staveb. Jeden z parků na břehu řeky byl nově vybudovaný – dřív tu měl stát hotel. Dnes tu byl klid, stromy, moderní lávka a výhled, který člověka přinutí zastavit.
Na kolejích mezi třemi světy
Kolem poledne jsme nastoupili do vlaku. Náš dlouhý domov na kolejích. První dojmy z kupé byly rozpačité, ale rychle se proměnily v úsměvy a srdečné konverzace. Noví spolucestující, se kterými jsme sdíleli prostor, byli nejen skvělými parťáky, ale i zdrojem nekonečných a vtipných historek.
Každá zatáčka kolejí, každý most a tunel nás vedl dál od známého a blíž k novému. Slyšeli jsme jazyky, kterým jsme nerozuměli, ale jejich zvuk byl jako hudba, která ladila s rytmem kol pod námi.
A co bylo potom dál?
Cesta teprve začínala. Za okny se míhaly nekonečné lesy, zapomenuté vesnice, a v dálce tu a tam osamocené postavy na peróně. Vlak se stal naším světem – místem, kde se vařila voda, četly knihy, sdílely sny.
Toto putování nebylo jen o vzdálenostech. Bylo o tom nechat za sebou představy, jak by svět měl vypadat – a místo toho ho přijmout takový, jaký je.
Z Moskvy na východ: vlakem do celého srdce Asie
Jakmile se za námi zavřely dveře našeho kupé a vlak se dal do pohybu, věděli jsme, že jsme vkročili do úplně jiného vesmíru. Čekalo nás několik tisíc kilometrů, desítky hodin kolejí a nekonečná ruská krajina, která se pozvolna mění v sibiřskou divočinu. Přestože jsme se na tuhle část těšili, první dojmy byly směsí euforie a lehkého úžasu – uvnitř vlaku bylo všechno čisté, organizované, ale zároveň jakoby zpomalené. Čas se tu rozplýval do zvláštního rytmu kolébání a pravidelného cvakání kolejí.
V kupé jsme si brzy začali být blízcí. Dva Slováci se ukázali jako skvělí společníci. Jeden z nich byl bývalý učitel, který plynně mluvil rusky, druhý zase vášnivý fotograf. Večery jsme trávili u termosky s čajem, sušeným ovocem a instantními polévkami, a debatovali o životě, politice, cestování i o tom, jak moc se člověk změní, když opustí komfortní zónu.
Tajga, Bajkal a dotek východu
Každé ráno jsme se probouzeli do jiného obrazu za oknem – někdy to byla nekonečná pole, jindy hluboké lesy, které se táhly až k horizontu. Ve stanici Krasnojarsk jsme měli trochu delší přestávku a stihli si dát horký boršč přímo z peronu od místní babušky. V Irkutsku jsme na pár dní vystoupili – a to byl zlom.
Bajkal. Jezero tak čisté a hluboké, že se vám při pohledu na něj zastaví dech. Vyrazili jsme na krátký výlet po jeho jižním břehu, prošli jsme si rybářské vesničky, ochutnali uzeného omulja a chvíli jen tak seděli na břehu. To ticho, to světlo – jako by svět přestal spěchat.
Překročení hranic a stepní klid Mongolska
Cesta dál vedla do Mongolska. Po přechodu hranic jsme se ocitli v úplně jiném světě – ráz krajiny se dramaticky změnil, objevily se holé pláně, stáda koní a jurty rozeseté v dálce. V Ulánbátaru nás čekalo setkání s místní průvodkyní, která nás zavedla nejen do buddhistických klášterů, ale hlavně do rodiny, která nás pohostila tradičním jídlem – buuz a slaným čajem s jačím máslem.
Jednu noc jsme strávili v jurtovém kempu uprostřed ničeho. Noc byla hvězdná, vzduch chladný a neuvěřitelně tichý. V dálce zněl zpěv pastevců a štěkot psů. Cítili jsme se jako na hraně světa.
Poslední kapitola – říše draků
Na hranicích s Čínou jsme opět měnili vlaky – tentokrát jsme přestoupili do modernější soupravy, která nás dovezla až do Pekingu. Tady už nás čekal civilizační šok – po týdnech v přírodě a poklidném tempu se ocitnout ve víru čínské metropole byl zážitek sám o sobě.
Peking nás ohromil – Zakázané město, Letní palác, Velká čínská zeď… Ale největší zážitek byl paradoxně prostý: brzké ráno v parku, kde místní lidé cvičili tai-chi a hráli na tradiční nástroje. Ten kontrast mezi starým a novým, mezi ruchem a klidem, byl opojným zakončením celé cesty.
Návrat domů: Vlaky, které vedou k sobě
Když jsme se vraceli zpět domů, bylo nám jasné, že jsme nejeli jen napříč třemi zeměmi. Projeli jsme krajinami, ale i vlastními představami, obavami a touhami. Tohle nebyla jen jízda vlakem – byla to cesta k jinému pohledu na svět. A možná i k sobě.
