Článek
Říkalo se, že kdo vstoupí do její atmosféry, propadne svým nejhlubším touhám a nebude se chtít nikdy vrátit.
Serena byla elitní průzkumnice Federace, chladná, racionální, vždy v plné zbroji. Ale když loď dosedla na měkký povrch planety a ona vystoupila, cosi se v ní zlomilo. Vzduch byl hutný, vibrující. Jako by jí hladil po kůži. Každý nádech jí připadal… erotický.
V tichu zarostlého města z krystalů se před ní zjevil on, Azar. Nebyl člověk. Jeho tělo bylo lidské jen v základních rysech, ale jinak… dokonalost z jiného světa. Jeho oči zářily jako dvě hvězdy, pokožka mu jemně pulzovala a pohyboval se jako ztělesněná rozkoš.
Neřekl ani slovo. Přistoupil k ní. Jen pohledy, hluboké, žhavé, zvídavé. Bez doteku, a přesto cítila, jak jí po stehnech sjíždí horko. Serena se zachvěla. Její tělo, zvyklé na boj, začalo reagovat jinak, tep se jí zrychlil, dech se zlomil. Uniforma se zdála náhle těsná, nepřirozená.
Když jí položil ruku na bok, podlomila se jí kolena. Všechno se rozplynulo. Čas, minulost, vesmír. Zbyla jen ona a on. Dotýkal se jí, pomalu, jako by studoval každý centimetr jejího těla. Jeho prsty byly teplé, hýčkající, ale zároveň jí z těla vytahovaly napětí i rozum. Když sjel rty k jejímu krku, vydechla jeho jméno, aniž by jí ho kdy řekl.
Nebylo třeba mluvit. Vlny energie planety proudily jejich těly. Azar ji pomalu zbavoval všech vrstev, nejen oblečení, ale i zábran. Byla nahá a svobodná. A připravená.
Jeho dotek nebyl lidský. Jeho jazyk byl teplejší než slunce, když jí sklouzl po klíční kosti, jeho ruce hnětly její boky s absolutní jemností i silou. Serena se nepoznávala. Vzlykala touhou, klenula se proti němu, žádala víc.
A on jí vyhověl.
Jejich milování bylo jako splynutí galaxií. Každý pohyb měl rytmus, každý vzdech rezonoval s energií planety. Vlna za vlnou se valila jejím tělem, neustávala, sílila. Před očima se jí střídaly barvy, prostor se rozmazal. Orgasmus přicházel a neodcházel, jako by jí každá sekunda explodovala v těle znovu a znovu.
Když padla na měkký mech, vyčerpaná a blažená, Azar ji objal. Nebylo třeba víc slov. Byla jeho. A Nyx jí naplnila až do nejhlubšího jádra.
Byla ztracená. A vůbec jí to nevadilo.
Serena ležela v jeho náručí a cítila, jak její tělo stále vibruje dozvukem toho, co právě zažila. Její kůže byla horká, vlhká, ale touha se nevytratila. Ne tady. Ne na Nyxu. Planeta jí šeptala přímo do nitra. A Azar… ten jí naslouchal.
„Tvoje tělo zpívá,“ zašeptal poprvé. Jeho hlas byl hluboký a mazlivý, jako by se linul z temné hudby noční oblohy.
„Co jsi zač?“ vydechla Serena, která ještě pořád ležela nahá a rozechvělá, schoulená mezi krystaly planety, jejichž teplo jako by hladilo každé místo, kde ji dřív líbal.
Azar se pousmál a sklouzl rty podél její páteře až k zadečku, který polaskal horkým dechem.
„Jsem vyroben z touhy. Planeta mě stvořila, abych tě poznal.“
Pak se jeho jazyk znovu dotkl jejího těla – tentokrát níž, hladověji. Serena zasténala. Roztáhla nohy, otevřela se mu, a když jeho ústa našla přesně to místo, které hořelo nejvíc, vyjekla slastí. Byla to symfonie. Jazyk, prsty, dech, vše se spojilo do nepřetržitého proudu potěšení. Její boky se proti němu zvedaly, jako by ho prosily, a on nezaváhal.
Hrála si s jeho vlasy, sténala jeho jméno a její orgasmus tentokrát dorazil jako gejzír. Nepotlačitelný, zvířecí, osvobozující.
Ale Azar neskončil.
Přetočil ji, jeho tělo napjaté a vzrušené. Jeho úd byl tvrdý, obrovský a pulzující. Serena jej vzala do dlaní a vzhlédla. Nejdřív ho jemně políbila, pak ho vsála do úst. Vzdychl – poprvé – a jeho reakce ji roztřásla ještě víc než všechno předtím. Vzala ho hluboko, rytmicky, dokud se jí prsty nezaryly do boků.
„Chci být v tobě…“
Znovu se položila a roztáhla stehna. Tentokrát to bylo pomalejší. Hlubší. Každý jeho příraz ji zaplnil, roztáhl, vyplnil její prázdnotu. Objala ho nohama kolem pasu, nehty mu sjížděla po zádech, až vykřikl. Jako by se i on stával člověkem.
Milovali se dlouho – střídavě divoce a pomalu. V kleče, vsedě, zezadu. Jejich těla se potila, klouzala po sobě, splývala v jednu bytost.
A když Serena konečně dosáhla vrcholu naposledy – silněji než kdykoli předtím – světlo krystalů kolem nich zesílilo. Azar k ní padl, těžce dýchajíc, a šeptal jí slova v jazyce, kterému nerozuměla, ale který jí rezonoval v kostech. Pak usnuli. Oba.
Ráno jí planeta odpověděla. Vložila jí do mysli obraz: její loď už není. Byla pohlcena. Serena pochopila. Zůstane. Ale necítila ztrátu. Cítila naplnění.
Zůstane, protože Nyx nebyla planeta. Nyx byla živá. A vybrala si ji.
