Bednářův deník z fronty první světové války. Výjimečné svědectví leželo desítky let v šuplíku

Louis Barthas nenarukoval z přesvědčení. Před vypuknutím Velké války, jak se tehdy první světová válka označovala, byl obyčejným venkovským bednářem z jižní Francie narozeným v roce 1879. Jako socialista věřil v rovná práva dělníků a mír byl pro něho na prvním místě. Když ale konflikt vypukl, neměl na výběr a už vůbec nebyl nadšený.

Jeho účast na frontě ale přinesla cenné svědectví každodenního pekla. Po čtyři roky si totiž vedl podrobný deník, ve kterém nepopisoval hrdinství, velké bitvy ani slavná vítězství. Zapisoval každodenní přežívání prostých mužů v zákopech.

Jeho zápisky jsou jedním z nejcennějších osobních svědectví o válce. Barthas v nich popisuje špínu, chlad, hlodající strach, ale i drobné okamžiky lidskosti, které vojákům pomáhaly zůstat lidmi. Společně s dílem Ericha Maria Remarqua, který také válku zažil a syrově ji popsal pohledem obyčejných vojáků, je Barthasův deník unikátním svědectvím, které by se mělo povinně vykládat v hodinách dějepisu.

Barthas si poznámky vedl tajně v sešitech, které si po celou válku schovával v torně. Na špinavé stránky zapisoval příběhy svých spolubojovníků, zapisoval krátké rozhovory i všední starosti vojáků. Až moc často je na řádcích zmiňován hlad, pak také nemoci, ale i takové starosti, jakými byly mokré boty.

Zaznamenal i malé vzpoury, kdy se vojáci odmítli hnát na jistou smrt. Přestože věděl, že svými zápisky riskoval vojenský soud, chtěl si zapsat válku autentickou se vším, co přinášela.

Kromě zoufalství se v jeho denících objevují i chvíle soucitu a samozřejmě také přátelství. Barthas píše o tom, jak se vojáci dělili o poslední kusy chleba, jak na Vánoce v zákopech zpívali koledy, nebo jak jeden z nich stříhal ostatní s tím, aby se i ti nejposlednější pěšáci cítili jako lidé a ne jako zvířata. Zkrátka čepel malé břitvy bezejmenného vojína měla v určitých okamžicích větší moc než důstojníkova dýka.

Barthas přežil, z války si přivezl mnoho popsaných sešitů a listů. Když se vrátil do svého rodného města Peyriac-Minervois, znovu se stal bednářem. O válce s nikým moc nemluvil, ale své zápisky začal třídit a přepisovat. Nakonec vzniklo 19 chronologicky řazených sešitů. Do nich vkládal dopisy, pohlednice či mapy. Vše ale dělal pro sebe. Když byl s prací hotov, své malé dílo uložil do šuplíku v psacím stole a tam zůstalo 59 let.

Barthas zemřel v roce 1952 ve věku 72 let. Zápisky objevil prostřednictvím jeho vnuka profesor Rémy Cazals z Univerzity v Toulouse a po dohodě s autorovou rodinou je v roce 1978 vydal pod názvem „Les carnets de guerre de Louis Barthas, tonnelier“. Dílo v češtině bohužel nevyšlo.

Kniha se ve Francii stala senzací. Francouzi v ní poznali hlas obyčejného člověka, který dokázal vyprávět o hrůze s takovou prostotou, až to vhánělo mráz do žil. Dnes se Barthas řadí mezi nejdůležitější pamětníky první světové války. Zaznamenal to, co by jinak zůstalo skryto pod takzvanými velkými událostmi, o kterých se učíme ve škole –obyčejné starosti obyčejných pěšáků v jedné z mnohých válek, které lidstvo provází od nepaměti.

Tento unikátní pohled jednotlivce na konflikt vypoví mnohem více než učebnice. Filozofové a vědci takovým svědectvím říkají mikrohistorie, což je relativně mladý obor zkoumající dějiny pohledem jednotlivců, většinou neznámých a pro chod dějin v podstatě nevýznamných osob. K pochopení života obyčejných lidí má ale mikrohistorie velký význam.

Zdroje: