Bizarní strany devadesátých let. Právo na půllitr piva i Dolly Buster na kandidátce

Předvolební humbuk se na nás valí ze všech stran – z médií či billboardů. Jakkoliv jsou volby důležité, nabízím v tomto hektickém období trochu politického odlehčení, a to formou pohledu do minulosti. Raná 90. léta minulého století totiž dala díky změně politického režimu příležitost vzniknout stranám, které lze dnes bez ostychu označit jako bizarní.

Období po listopadu 1989 bylo v Československu a později v České republice časem euforie, hledání nových cest a také obrovské politické tvořivosti. Velké politické strany bojovaly o moc a směřování mladé demokracie, na okraji spektra se objevovaly formace, které braly politiku s velkou dávkou recese.

Snad nejznámější z nich byla Strana přátel piva (SPP). Její zakladatelé se rozhodli ukázat, že pivo je nejen národním nápojem, ale i politickým programem. Slogany o „právu na půllitr“ nebo o ochraně českého pivovarnictví přitáhly pozornost, na parlament to ale nestačilo.

SPP vznikla v lednu 1990 z iniciativy studentů plzeňské Pedagogické fakulty jako recese na velké množství nově vzniklých politických uskupení. Když se vedení sešlo asi 12 tisíc přihlášek, rozhodlo se, že se zúčastní voleb do parlamentu. „První svobodné volby nedopadly pro SPP slavně, nebylo dosaženo ani tak nutných 2%“ uvádí na svém webu Sdružení přátel piva, které je legitimním pokračovatelem SPP.

Přátelé piva fungovali jako politická strana poměrně dlouho. V roce 1993 navázali úzké styky s tehdejším vedením ČSSD, ale i do druhých voleb šli samostatně. Opět bez většího úspěchu, proto se SPP sloučila před volbami do poslanecké sněmovny v roce 1996 s Českou stranou národně sociální (ČSNS). Jejich volební kampaň byla postavena především na zábavě, hrála veselá hudba a točilo se pivo za symbolické ceny. Ani tato snaha nevedla k úspěchu a SPP se v roce 1998 sloučila s ČSSD. Ve své činnosti ale překvapivě jako Sdružení přátel piva pokračuje dodnes. Zabývá se pivovarnictvím a vším okolo zlatavého moku, svým členům nabízí různé výhody, slevy či osvětové činnosti.

Neméně zajímavým a určitě ještě více kontroverznějším projektem byla Nezávislá erotická iniciativa (NEI) založená také v roce 1990. U jejího zrodu stál sexuolog Radim Uzel, jenž byl za stranu i členem Zastupitelstva hl. m. Prahy. NEI to s politikou nikdy nemyslela vážně, ale na druhou stranu šlo o velmi pokrokové uskupení, protože ve své době její členové otevřeně hovořili o tehdy tabuizovaných tématech, o právě gayů a lesbiček, o různých sexuálních deviacích či o bezpečném sexu. Součástí programu NEI byla i snaha uznat prostitutky jako živnostnice.

Nejvýraznějším prvkem strany byl týdeník NEI Report. Ten informoval o činnosti uskupení, ale jak píše Radiožurnál, většinu obsahu tvořily erotické povídky a pornografie. S nákladem 400 tisíc výtisků týdně strana slušně vydělávala. Ve volbách ale nikdy neuspěla, přestože během kampaně přivezla do našich končin známou pornohvězdu, mimochodem pražskou rodačku, Dolly Buster, která za stranu nakonec i kandidovala. Po neúspěchu se však herečka a představitelé NEI rozešli ve zlém.

Ve federálních parlamentních volbách v roce 1990 také kandidovala recesistická strana Permanentní opozicí za demokracii (POZDE). Cílem strany bylo vyhrát volby, ale permanentně zůstat v opozici. Spolek založili studenti MFF UK jako žert, ale sesbírali dostatečný počet podpisů, a tak se zaregistrovali jako politická strana. Úspěchu pochopitelně nedosáhli. Činnost strany byla ukončena v roce 1995. Mimochodem symbolem těchto recesistů byl nápis POZDe, přičemž nad posledním písmenem byla zobrazena korunka.

Své místo na slunci hledaly i další projekty. Existovalo například Volební seskupení zájmových svazů v České republice, které zastřešovalo sběratele, modeláře a kutily.

V archivech a starých volebních lístcích bychom našli ještě mnoho dalších kuriozit. Regionální hnutí, která si zakládala na ochraně místních specialit či mikrostrany s názvy připomínajícími spíš hospodské vtípky než seriózní programy. Devadesátky byly v tomto ohledu unikátní: svoboda zakládat strany byla téměř neomezená, lidé chtěli zkoušet nové věci a atmosféra přála i nápadům, které by dnes skončily maximálně na sociálních sítích.

Tyto někdy až bizarní strany sice nikdy neuspěly ve volbách, ale přispěly k pestrosti tehdejší divoké doby a připomněly, že demokracie není jen o velkých ideologiích a pragmatických programech. Je také o hravosti, odvaze a schopnosti brát se někdy s nadhledem. A možná právě proto na ně dodnes vzpomínáme s úsměvem.

Dozvuky devadesátek se na volebních lístcích vyskytovaly i později. Například v letech 2009 až 2017 existovalo Hnutí Za Telefonování Zdarma, od roku 2011 do roku 2017 se na volebních lístcích objevovala Strana přátel časopisu MAXIM a jejich přátel za maximální svobodu projevu, za vybudování mocné armády a za život bez zbytečných omezení a zákazů.