Břetislav Kafka. Zvláštní postava českých dějin, která chtěla pronikat do tajemství lidské mysli

Břetislav Kafka se narodil roku 1891 v Červeném Kostelci, malém městě na severovýchodě Čech. Jeho životní cesta mohla být docela obyčejná. Vyučil se řezbářem a projevil se jako zručný řemeslník, kterému šla práce od ruky. Jenže mladý Kafka měl zájmy, které dalece přesahovaly svět dřeva a dlát.

Fascinovala ho lidská psychika a možnost, že by se snad dalo ovlivňovat myšlenky a odkrývat to, co běžným smyslům zůstává skryto. Ostatně v kraji mezi Krkonošemi a Orlickými horami bylo mystično vždy hluboce zakořeněno a Kafkova inspirace možná vycházela z povídaček a legend, které formovaly místní podhorský lid po dlouhá staletí. On sám pocházel ze silně věřící rodiny a právě dětství ovlivněné křesťanstvím a magickými příběhy formovalo jeho pohled na svět.

Truhlařina tak pro Kafku představovala pouze obživu. Přesto v roce 1918 dokázal společně se svým bratrem vybudovat krásný ateliér v Červeném Kostelci, v němž společně se svými žáky vytvořili stovky převážně křesťanských děl. Částečně se věnoval i práci s kamenem. Ateliér byl sice několikrát cílem vandalů, ale dodnes je v Kostelci funkčním centrem umělecké práce a od roku 2018 také kulturní památkou.

Kafkovou skutečnou životní vášní byly experimenty s hypnózou a sugescí. Už od svých dvaceti let prováděl pokusy s lidmi z okolí. Přiváděl je do transu a zkoušel v nich probouzet zvláštní vjemy, číst jejich myšlenky nebo je přimět k úkonům, které by za běžného stavu odmítli.

Kafka ve svém životopise popsal, jak se k parapsychologii dostal: „Jednou jsme se s chlapci dohodli, že půjdeme na Podháj, kde byla taneční zábava. Trochu jsem se zdržel. Když jsem přišel do sálu, právě hrál „cimprkastl“. Uprostřed sálu jsem zahlédl, jak dva chlapci tlučou Taliána. Byli to naši chlapci, poznal jsem Karla a Frantíka. Silně jsem se na ně rozhorlil, vletěl jsem k nim, chytil je za ramena a poručil jim, aby Itala pustili, a odvedl jsem je k lavici u výčepního pultu s rozkazem: „Zde si sedněte a ani se nehněte!“ Moji chlapci svěsili hlavy, „cimpr“ opět spustil a všechno zase bylo v tanečním kole. Sotva jsem usedl ke stolu, vidím, jak ke mně přichází pěkně ustrojený pán a pravil mi: „Mladíku, pozoruji, jak jste na těchto chasnících použil hypnózy. Jednoho máte v kataleptickém stavu, je třeba ho probuditi.“

V dalších svých knihách uvedl i další příklady, kdy omylem někoho uvedl do hypnózy, například dva dělníky na stavbě přehrady. Právě z dělnického prostředí pocházeli jeho „pokusní králíci“. Na nich se naučil své schopnosti ovládat, přičemž jej zajímalo i léčitelství.

Svým způsobem navazoval na tradici mesmerismu, což se také někdy nazývá animální magnetismus. Na konci 19. století šlo o populární teorii hovořící o vlivu neviditelných energií na lidský organismus, jež lze ovládat a usměrnit je k ovlivnění zdraví a stavu člověka. Kafka byl ale přesvědčen, že dokáže zajít ještě dál – že může odhalit zákonitosti, které jednou promění medicínu i poznání lidské mysli.

To vše se odehrávalo v době, kdy Zikmund Freud rozvíjel psychoanalýzu a v Praze se rodila avantgarda. Kafka tak na českém venkově působil skoro jako postava z jiného světa. Do svého domu si začal zvát pacienty i zvědavce a předváděl jim to, co nazýval „praktickou hypnologií“. K tomu ale přidával i recepty z bylinek. Ve svém okolí se stal velmi populárním a podle slov jeho pacientů byly jeho praktiky velmi přínosné.

V roce 1925 vydal své zásadní dílo Nové základy experimentální psychologie. Kniha, v níž popisoval své pokusy s hypnózou, telepatií či tzv. jasnovidností, vzbudila velký ohlas. Část čtenářů byla fascinována – konečně někdo český, kdo dokáže pronikat do tajemství mysli a přináší odvážné teorie, které vypadaly moderně i mysticky zároveň. Druhá část, především odborníci z akademického prostředí, však reagovala ostře odmítavě.

Především psychologové Kafkovi vyčítali nedostatek vědecké metody, přílišnou víru v subjektivní dojmy a absenci ověřitelných důkazů. Lékaři tehdy začínali prosazovat přesnější experimentální postupy a Kafkovo dílo pro ně představovalo klasický případ pavědy. Jenže zatímco v univerzitních posluchárnách čelil kritice, mezi veřejností rostla jeho popularita.

Do Červeného Kostelce začali přijíždět lidé z celé republiky, někteří hledali léčbu, jiní senzaci. Údajně byl mezi nimi i Karel Čapek. Kafka totiž skutečně dokázal vyvolávat v lidech zvláštní pocity – někteří tvrdili, že během hypnózy viděli vzdálená místa a vnímali věci, které nemohli znát nebo cítili fyzickou bolest, aniž by byli zraněni.

O jeho seancích kolovaly legendy: jedni tvrdili, že uměl číst myšlenky, druzí, že dokáže navodit stav, v němž pacienti předvídali budoucnost. Sám Kafka však vystupoval seriózně – mluvil o vědeckém zkoumání, systematických experimentech a budoucnosti nové psychologie.

Skeptici jej ale obviňovali z autosugesce, manipulace i záměrného klamání. „Je to šarlatán,“ psaly některé noviny, zatímco jiné jej líčily jako geniálního objevitele. Tento rozpor mezi fascinací a odmítnutím doprovázel Kafku prakticky po celý jeho dospělý život.

Zvrat přišel až po druhé světové válce. Tehdy už Kafkova praxe byla natolik populární, že se o jeho služby začali zajímat i lidé v zahraničí, třeba v USA nebo Austrálii. Údajně dokázal diagnostikovat i na dálku, čehož chtěli využít komunisté po převzetí moci v roce 1948. Jeho schopnosti chtěli zkoumat v Sovětském svazu a také jej žádali, aby svoje dílo přepracoval na výhradně ateistické. To ale odmítl a stejně tak nechtěl nikam vycestovat. Upadl tedy v nemilost, jeho praxe a spisovatelská činnost byla zakázaná a Kafka musel nuceně do ústraní.

Přesto ve svých pokusech pokračoval až do své smrti v roce 1967. Bylo mu 76 let. Nikdy se nestal uznávaným vědcem, nikdy se jeho teorie neprosadily do oficiální psychologie, přesto se po revoluci stal symbolem hledání jiné cesty.

Dnes se Kafkovo jméno objevuje v literatuře o parapsychologii, hypnóze a alternativních přístupech k psychice. Někteří jej vnímají jako podvodníka, jiní jako vizionáře, který předběhl dobu. Pravda ale bude asi někde mezi. Kafka svým teoriím skutečně věřil. Od pacientů si nenechával platit a veškerou svoji činnost v oblasti parapsychologie si financoval sám díky svému řezbářskému umění.

Břetislav Kafka byl typickou postavou doby, kdy se ještě prolínala víra v pokrok s fascinací tajemnem. A i když jej akademická psychologie odmítla, v kulturních dějinách první republiky zanechal jakousi zvláštní stopu, kterou by byla škoda zapomenout.

Zdroje: