Joe Carstairs: žena v mužském kabátě s panenkou v ruce, která nikdy neřešila společenské normy

Bouřlivá dvacátá léta minulého století zanechala v kulturních dějinách nesmazatelnou stopu. A tak před sto lety pulsoval v nočních podnicích jazz, své vize na plátna nanášeli avantgardní malíři a spisovatelé přicházeli s nekonformními díly. V této společnosti se pohybovala ještě jedna velmi zvláštní postava, která působila jako z dobrodružného románu. Jmenovala se Marion Barbara Carstairs, ale všichni jí říkali Joe. Tato britská dědička, která se odmítla smířit s rolí dámy, byla sice na jednu stranu výstřední, nosila pánské obleky, chlubila se divokými tetováními, měla blízký vztah s panenkou a netajila se svou náklonností k ženám, na druhou stranu byla významnou závodnicí, stala se totiž „nejrychlejší ženou na vodě“.

Marion se narodila v roce 1900 v anglickém Mayfairu do velmi bohaté rodiny. Jenže peníze nejsou všechno, o čemž se přesvědčila už jako malá. Matka se potýkala se závislostmi na alkoholu a drogách a otec tak rodinu opustil krátce po dceřině narození. Dětství strávila s matkou, která střídala partnery a jakmile to šlo, dceru poslala do internátní školy.

S vůní motorů se podle matky vzpurná a těžko zkrotitelná Marion seznámila už během první světové války. Tehdy sloužila ve Francii u Amerického červeného kříže jako řidička sanitky. Náramně ji služba bavila. Po roce 1918 zůstala u vojáků rovněž jako řidička. Dokonce i pohřbívala těla mrtvých vojáků, kteří byli převáženi z bojišť do vlasti. V roce 1920 založila společnost X-Garage specializující se na půjčování aut a taxislužbu, ale jen na dálkové trasy po ostrovech nebo Evropě. Personál tvořily výlučně ženy.

Joe se otevřeně hlásila ke své sexuální orientaci. Přitahovaly ji ženy a ona sama se lépe cítila v mužských šatech. Zapletla se do aféry s dcerou Oscara Wilda a stýkala se s řadou hereček, třeba s Gretou Garbo. V patách jí byl bulvár a ona si v podstatě tuto adrenalinovou slávu užívala. Na počátku 20. let ale prožila i vztah s mužem. Došlo také na svatbu, ale ta byla krátce po novomanželském slibu anulováno.

Když v pětadvaceti letech přišla o matku, nabyla neobyčejnou svobodu díky dědictví z podílu ropného impéria Standard Oil. Tehdy se také rozhodla, že s penězi naloží podle vlastních pravidel.

Ona totiž na rozdíl od jiných podobně movitých dědiček nechtěla pořádat honosné večírky v Londýně. Toužila po dobrodružství, rychlosti a nebezpečí. Motorové čluny, tehdy ještě exotický sport, se pro ni staly vášní i prostředkem, jak se vymanit od očekávání společnosti i zbytku rodiny.

V roce 1925 se Carstairs vrhla na závodění v motorových člunech. Byla neohrožená, tvrdohlavá a měla peníze na to, aby si pořídila nejlepší stroje i mechaniky. Soutěžila proti mužům a často je porážela. Její čluny nesly provokativní jména po milenkách a rychlost, s jakou se na nich hnala po hladině, brala podle tehdejších novinových článků dech.

Pozornost médií však přitahovala i kvůli svému vzhledu. Nosila krátké vlasy, mužské ležérní obleky a těšila se na veřejnosti z přítomnosti svých milenek a „přítelkyň“. Takové chování do té doby v konzervativních britských kruzích působilo samozřejmě skandálně. Jenže Joe nechtěla poníženě čekat někde v koutě na svoji příležitost a už vůbec se nechtěla přetvařovat. Z její tváře vyzařoval vzdor. Pro mnohé podobně smýšlející ženy, ale i muže, byla zosobněním „nové ženy“, která se už nespokojí se starými pravidly.

K jejím bizarním životním detailům patřila i malá panenka, kterou dostala od své přítelkyně Ruth Baldwinové hned při svém prvním závodě na člunu. Hračku pojmenovala a od té doby ji nosila všude s sebou – na závody, na dovolené i na slavnostní večeře.

Panenka měla vlastní šatník a pro Joe představovala něco jako talisman. Média si ji kvůli zvláštní lásce k hračce samozřejmě dobírala, ale díky tomu se Joe stávala ještě slavnější – dnes bychom ji mohli nazvat celebritou.

Do roku 1930 se Joe podařilo vyhrát mnoho významných trofejí a podílela se i na vývoji nových strojů. Pak svět motorů na vodě jako blesk z čistého nebe opustila a koupila si vlastní ostrov jménem Whale Cay na Bahamách. Ten proměnila ve své malé království. Nechala zde postavit přístav, maják, letiště, školu, kostel či obytné domy. Pasovala se na samozvanou vládkyni ostrova, zaměstnávala zde stovky Bahamanů a dokonce i vymýšlela vlastní zákony. Bylo to svérázné, ale lidé, kteří se v jejím ráji usadili nebo za ní jezdili, si nemohli na nic stěžovat. Joe byla totiž neobyčejně štědrá a bylo jedno, zda jde o přítelkyni z aristokratických kruhů nebo o zahradníka.

Na ostrov také nechala dopravit popel své milenky Ruth, která zemřela na předávkování v roce 1937. Bylo jí pouhých 32 let. Tehdy Joe ještě více přilnula ke svojí panence.

Whale Cay se tehdy stal místem, kam jezdily slavné ženy té doby. Říká se, že mezi jejími milenkami byly herečky Marlene Dietrich nebo Tallulah Bankhead. Ostrov tak obklopovala doslova mýtická aura.

Obrázky Marlene Dietrich z archivu Joe Carstairs:

Joe Carstairs nikdy nezapadla do většinové společnosti. Nebyla ale ani feministkou. Zkrátka si užívala života plnými doušky a hlavně podle vlastních pravidel. Stala se velkou milovnicí tetování, které v té době bylo spjato spíše s kriminálními živly. Nechala si potetovat ruce a ornamenty na nich ráda vystavovala pod vyhrnutými rukávy u košil. A právě tetování, mužské obleky, vztahy se ženami, či vlastní ostrov – to vše dohromady tvořilo obraz nezkrotné bytosti, která předběhla dobu o celá desetiletí.

Na Bahamách se po čase stáhla do ústraní a pokoušela se pod pseudonymem Hans Bernstein psát poezii. V roce 1975 ostrov prodala a přestěhovala se na Floridu. Už nebudila tolik pozornosti jako ve 20. a 30. letech, ale zároveň nikdy nepřestala být výstřední. Zemřela v roce 1993, ve věku 93 let. Celou dobu ji provázela její milovaná panenka. Ta byla zpopelněna a pohřbena spolu s Joe. Do stejného hrobu pak byl uložen i popel její dávno zemřelé milenky Ruth Baldwinové, ženy, která v roce 1925 darovala Joe onu slavnou panenku.

Zdroje: therake.com, bbc.com, iwhiddenheroes.org.uk