Carl Cox. Recept, jak se stát nejúspěšnějším DJem světa

Jeho jménu už více než čtyři desetiletí rezonuje klubovou scénou po celém světě. Carl Cox je hudebník, o kterém se moc v komerčních médiích nepíše. Není to typ, který by způsoboval skandály, ani není extravagantní, aby přitahoval bulvár. Je to ale muž, kdysi obyčejný kluk z londýnského předměstí, který pro svoji hudební vášeň a nespoutané nadšení ovlivnil celé generace DJů, hudebních producentů i fanoušků. A zatímco jiní světoví DJové mění svou image podle trendů a hledají cestu k masám, Cox si už od 80. let drží vlastní kurz. A právě díky tomu zůstává skutečným králem elektronické hudby.

Narodil se v roce 1962 v Manchesteru do rodiny karibských přistěhovalců. Jeho otec měl doma rozsáhlou sbírku soulových a funkových desek, které se staly prvním zdrojem jeho inspirace. Malý Carl poslouchal Jamesa Browna i Stevieho Wondera a už tehdy pochopil, že hudba může být mnohem víc než jen kulisa.

Když mu bylo patnáct, koupil si první gramofony a začal pořádat malé domácí disco párty. Sousedé si brzy zvykli na rytmy funku a diska, které se ozývaly z jeho pokoje dlouho do noci. Zlom přišel v době, kdy se Londýn začal měnit pod vlivem acid housu – nového, hypnotického žánru, který postupně ovládl kluby po celé Británii. A Cox byl u toho od samého začátku.

Cox se brzy stal doslova legendou začínající britské rave scény. On totiž publiku nepouštěl jen muziku, za mixážním pultem doslova žil. Míchal skladby neuvěřitelným způsobem, scratchoval a později přidal i třetí gramofon, aby jeho mixy byly ještě propracovanější.

Když v roce 1991 vydal svůj první singl „I Want You (Forever)“, jeho jméno se definitivně zapsalo do dějin taneční hudby. Následovaly stovky vystoupení po celém světě v malých klubech i na obrovských festivalech. Carl Cox byl ale stále svůj a na poli elektronické muziky se stal jakýmsi symbolem autenticity. Nikdy se totiž moc nesnažil být „cool“ podle momentální módy.

A právě v tom je jeho tajemství. Když se podíváme na jména jako Paul van Dyk nebo David Guetta, nelze jim upřít úspěch a talent – zaplňují stadiony a haly, mají milionové streamy a spolupracují s popovými hvězdami. Jenže se vydali cestou mainstreamu, zatímco Carl Cox zůstal tam, kde začal a kde se cítí doma – za mixážním pultem, s rukama ve vzduchu a s pohodovým úsměvem.

Jeho techno sety nejsou čistý kalkul, ani obyčejný mix skladeb. Většina fanoušků řekne, že jeho vystoupení jsou prožitkem. A možná právě proto ho publikum miluje napříč generacemi. Mladí objevují legendu a ti starší si společně s Coxem připomínají zlatou éru klubové kultury.

„Vždycky jsem hrál to, co považuji za svůj vlastní zvuk, to, co mě během let utvářelo. Snažím se spíš vést než následovat. Nechci být vnímán jako někdo, kdo jen přehrává dvacítku nejprodávanějších tracků z Beatportu. To by bylo příliš snadné,“ popsal svůj přístup k muzice v roce 2007 pro magazín DJMAG.

V devadesátých letech si Carl Cox vybudoval vlastní label „Intec Records“, který se stal jedním z pilířů techna. Později k němu přidal i značku „23rd Century Records“. Obklopil se lidmi, kteří sdílejí stejnou filozofii - tvořit muziku pro lidi a ne pro algoritmy. V letech 2001 až 2016 pravidelně hrával v klubu Space na Ibize, ale vystupoval po celém světě a často i u nás, například v březnu 2003 v pražských Letňanech, v létě 2007 na festivalu Mácháč a nebo v září 2019 na festivalu PURE Carl Cox Weekend. Dlouhé roky žil také v Austrálii, ale aktuálně se již vrátil zpět do Anglie.

Kromě toho si zahrál i v několika filmech. V roce 1999 se představil jako drsný majitel klubu v komedii Human Traffic. V komedii It’s All Gone Pete Tong z roku 2004 pak hraje sám sebe. Obě role jsou krásně autentické a kdo se zajímá o britskou klubovou scénu, určitě by měl oba filmy shlédnout.

Cox je vášnivým motoristou a od roku 2013 vlastní dokonce závodní tým „Carl Cox Motorsport“, který se specializuje na sajdkáry. V roce 2023 začal navíc tým závodit s elektrickými terénními vozy v sérii Extreme E. Po sezónně skončil na 9. místě s průměrnými výsledky, přičemž největším úspěchem bylo třetí místo v jednom ze závodů. Cox v loňském roce potvrdil účast i v sérii Extreme H, což jsou závody a vozy na vodíkový pohon.

Carl Cox nikdy nepotřeboval dokazovat, že je nejlepší. Jenže stačí se podívat na jeho historii hraní. Vypracoval se od mixování v malých klubech v jižním Londýně až k vystupování na největších světových festivalech. Když dnes stojí na pódiu a křičí do mikrofonu své legendární „Oh yes, oh yes!“, je to čistá radost.

Zlatá éra elektronické muziky, kterou by se dalo označit období od konce 80. let do poloviny nultých let, je pryč. Dnes elektronická muzika směřuje spíše k popu a současní DJové často připomínají více reklamní panáky než umělce. Naštěstí je tu stále Carl Cox, který je i po čtyřiceti letech na scéně hladový po nových zvucích a přitom si dokáže uchovat tvář. Jemu lze věřit, že ke své práci přistupuje srdcem stejně jako kdysi, když byl malý kluk a objevoval soulové desky. A právě to je jeho recept na úspěch.

Zdroje:

časopis XMAG únor 2004, rollingstone.co.uk, musicserver.cz, unvrs.com