Cookies lišty a výdělečné divadlo na souhlasu, který nikdo nečte

Když dnes otevřete většinu seriózních webových stránek, vyskočí na vás okno se souhlasem se zpracováním osobních údajů. Zpravidla máte tři možnosti, jak na web pokračovat – můžete souhlasit se vším, zamítnou vše (kromě technických cookies) nebo také můžete cookies podrobněji nastavit dle vašich preferencí.

Faktem ale je, že většina uživatelů klikne na souhlas či zamítnutí, protože vlastní nastavení cookies je v současné době zdlouhavý proces založený na urputné byrokracii. A tak většina uživatelů v cookies lištách nečte ani slovo, jen se snaží co nejrychleji dostat k obsahu.

Ironií je, že celý tento mechanismus měl původně lidem zajistit větší kontrolu nad jejich daty, ale ve skutečnosti se z něj stal jen další moloch, který si žije vlastním životem.

V hluboké internetové minulosti se cookies nijak neřešily, pak přišla lišta, na které stačilo souhlasit či nesouhlasit. Současnost je ale taková, že se cookies politika v evropském prostoru transformovala v takzvané CMP neboli Consent Management Platform. Ta je dnes povinnou výbavou prakticky každého seriózního webu, který má co do činění s reklamou nebo analytikou. Z hlediska legislativy dává smysl – ochrana soukromí se nemůže brát na lehkou váhu.

Jenže realita je zcela jiná. Místo aby si uživatel opravdu vybíral, u koho a jaká data chce sdílet, většinou je jen slepě odklikává, protože se zkrátka ve složitém nastavení nevyzná.

Jaký smysl má seznam desítek až stovek partnerů, o kterých v podstatě nikdy nikdo neslyšel? Nedovedu si představit, že by někdo jména těchto firem procházel a snad si vybíral, komu dá povolení a komu ne. Já, jako tvůrce několika webů, vím z analytiky, že to prakticky nikdo nedělá – lidé většinou rychle kliknou na souhlas a tím vše zhaslo. Část pak cookies zamítne. Chápu to. Kdo by vlastně měl sílu a chuť se tím vším prohrabávat, jen aby si pak přečetl, jak například dopadlo sportovní utkání?

Je tu ale ještě jeden aspekt CMP. Z platformy se totiž stal reálný byznys sám o sobě. Na trhu existuje spousta firem, které dnes lišta v podstatě živí. Tyto společnosti nabízejí sofistikované řešení, které zajistí, aby web „byl v souladu s legislativou“. V praxi však jde často o řešení, která chrání spíš majitele webů před pokutami než samotné návštěvníky a jejich data. Uživatelův pocit svobody volby je tak spíše iluzí. Kdo by klikl na odkaz „spravovat nastavení“, když má před sebou nekonečný seznam firem s neznámými názvy a popisy, o kterém jsem psal již výše?

Cookies byly v počátcích své existence jednoduchý technický nástroj. Malý soubor, který měl pomáhat pamatovat si nastavení uživatele. Dnes se z něj stalo synonymum pro sledování, reklamní targeting a obchod s daty. A nad tím vším se vztyčila struktura CMP, která měla přinést pořádek, jenže spíše zhmotnila byrokratický chaos. Uživatel je pak doslova nucen, aby každý den dělal desítky pseudo-rozhodnutí.

Cookies lišty tak dnes většina lidí vidí jako otravnou kulisu, která je jakýmsi kulturním symbolem doby, kdy se technické řešení proměnilo v absurditu. Připomínají divadlo, kdy se zákon tváří, že dává moc do rukou uživatele, ale ten ji v praxi nevyužívá. A samotný účel CMP – chránit soukromí – se ztrácí někde v nepřehledném nastavení, kterým se nikdo nechce proklikávat.

Je zde ale ještě jeden paradox. V kontrastu k CMP, které vzešlo z hlav unijních byrokratů se záměrem, aby uživatelská data byla co nejvíce chráněna, se v Bruselu nyní řeší i pravý opak. Návrh nazývaný Chat Control má dát úřadům do rukou nástroj, jenž by uměl monitorovat veškerou online komunikaci v Evropské unii s tím, že má jít o ochranu dětí. Ochrana dětí před pedofily a sexuálními delikventy je samozřejmě chválihodná, ale panuje zde obava, že sledování soukromé komunikace, byť jen analytickými nástroji, může být v budoucnu zneužito například k politickým účelům. A tak zde vzniká jakýsi orwellovský online svět. CMP se tváří, že má chránit soukromí uživatelů, ale Chat Control ho má, pokud návrh projde, prakticky definitivně narušit.