Když mrtví mizeli z hrobů. Bez temného obchodu s těly by se medicína rozvíjela pomaleji

Představa, že někdo v noci otevře čerstvý hrob a odnese mrtvého, má silný potenciál jako námět gotického hororu. Jenže v Británii, Spojených státech i dalších částech Evropy šlo svého času o poměrně běžný jev. Vykradači hrobů ale nešli po špercích či zlatých zubech, nebyli to ani žádní narušení jedinci. Šlo jim pouze o peníze. S rozmachem lékařských škol totiž anatomie zažívala vzestup, přičemž se studenti medicíny potřebovali učit na skutečných lidských tělech. A těl bylo zoufale málo.

Dnes je pitva nebo darování těla vědě součástí medicínského systému. V 18. století ale většina lidí považovala rozřezání mrtvého člověka za něco děsivého, a hlavně hluboce neuctivého. Mnozí věřili, že neporušené tělo je důležité i pro posmrtný život.

Zákony byly také přísné. V Anglii například směly anatomické školy dlouhou dobu používat výhradně těla popravených zločinců. Jenže počet poprav nestačil. Lékařských škol přibývalo, studentů bylo víc a zájem o anatomii rostl.

Lidské tělo se najednou stalo zvláštním druhem nedostatkového zboží. A tam, kde bývá poptávka, se obvykle objeví i někdo, kdo ji uspokojí.

V Anglii se těmto lidem začalo říkat resurrection men, což bychom mohli volně přeložit jako „muži vzkříšení“. Ve skutečnosti šlo o organizované vykradače hrobů.

Pracovali hlavně krátce po pohřbech. Čerstvé tělo totiž mělo nejvyšší cenu a bylo ještě použitelné pro anatomické studie.

Jejich postup býval promyšlený. Vykradači často nevykopali celý hrob, jak to třeba známe z filmů. Většinou stačilo odhrnout zeminu v horní části hrobu, rozbít víko rakve u hlavy a tělo vytáhnout lanem. Oblečení přitom nechávali na místě.

Důvod byl čistě praktický. Krádež šatů nebo šperků byla vážným zločinem. Samotné lidské tělo však tehdejší zákony paradoxně nevnímaly jako majetek. Vykradení hrobu sice pobuřovalo veřejnost, ale právně šlo o jakousi šedou zónu. Mrtví se pak tajně převáželi do anatomických škol, často zadními vchody a pod rouškou tmy.

Když se zprávy o krádežích rozšířily, lidé se začali bránit. Smrt přestala znamenat jistotu posledního odpočinku. Na některých hřbitovech tak hlídali čerstvé hroby ozbrojení strážci. Rodiny se střídaly v nočních hlídkách a několik dnů či týdnů po pohřbu někdy doslova spaly poblíž hrobu svých blízkých.

Objevila se i zvláštní technická řešení. Ve Skotsku a částech Anglie vznikaly takzvané mortsafes – těžké železné konstrukce připomínající klece, které překrývaly rakev nebo celý hrob. Jinde lidé používali masivní kamenné desky či složité zámky. Stačilo totiž vydržet několik týdnů. Jakmile tělo začalo podléhat rozkladu, pro anatomy ztratilo hodnotu.

Přesto strach přetrvával. Představa, že někdo po setmění přijde a odnese tělo právě pohřbeného blízkého, děsila tehdejší společnost možná víc než samotná smrt. Panika panovala zejména u věřících, kterých v té době byla většina společnosti.

Hlad po tělech rostl, čerstvé hroby byly hlídané. Co s tím? Kriminální živly si zkrátka mrtvé „vyráběli“.

Nejznámější takový případ se odehrál roku 1828 ve skotském Edinburghu.

Dva muži, William Burke a William Hare, zjistili, že anatomické školy platí za mrtvá těla překvapivě dobře. Prodali totiž tělo nájemníka, jenž zemřel přirozenou smrtí. Obchod proběhl snadno a vydělané bankovky krásně šustily.

Jenže čekat na další mrtvé bylo pomalé, a tak začali bezostyšně vraždit. Podle vyšetřovatelů lákali své oběti, často chudé lidi nebo osamělé alkoholiky, do domu, kde je opili a následně udusili. Takový způsob smrti nezanechal výrazné stopy násilí. Těla pak prodávali známému anatomovi Robertu Knoxovi, jehož přednášky navštěvovaly davy studentů medicíny. Během necelého roku tak zemřelo nejméně šestnáct lidí.

Když byl případ odhalen, otřásl celou Británií. Veřejnost byla zděšená nejen samotnými vraždami, ale i otázkou, jak je možné, že lékařský svět podobný obchod vůbec umožnil.

Burke skončil na šibenici. Hare unikl trestu poté, co souhlasil svědčit proti Burkemu. A ironie dějin? Burkeho tělo bylo následně pitváno před studenty medicíny a jeho kostra je dodnes vystavena v Muzeu anatomie v Edinburghu.

Skandály kolem vykrádání hrobů i vražd nakonec přinutily politiky jednat. V Anglii byl roku 1832 přijat nový zákon, který umožnil legálně poskytovat anatomům nevyzvednutá těla z nemocnic, chudobinců nebo věznic. Vykrádání hrobů tak postupně začalo mizet.

Jenže se objevila nová nepříjemná skutečnost. Na pitevních stolech končili hlavně chudí, zatímco bohatí měli jistotu důstojného pohřbu. Současná medicína tak byla v podstatě budována na tělech lidí, kteří si nemohli dovolit obranu.

Nad podobnými příběhy lze kroutit hlavou. Jenže bez anatomických studií by se moderní chirurgie vyvíjela zřejmě mnohem pomaleji. Lékaři potřebovali pochopit, co se skrývá pod lidskou kůží. Jenže věřící společnost nebyla připravená jim to umožnit legální cestou.

Vznikl tak zvláštní paradox dějin – část pokroku, díky němuž dnes medicína zachraňuje miliony životů, vznikala z činnosti, která se odehrávala potají, v noci a často jen pár hodin po pohřbu.

Zdroje: plzenoviny.cz, nationalarchives.gov.uk, bbc.co.uk