Článek
Oceány pokrývají většinu planety, a přesto o nich víme překvapivě málo. Do nejhlubších míst, takzvané hadopelagické zóny, sestoupilo méně lidí než na Měsíc a obrovské oblasti pod hladinou zůstávají prakticky neprozkoumané. Právě proto dokáže každý podivný signál z hlubin tak snadno rozvířit představivost. Jeden z nejslavnějších zaznamenaly přístroje v létě roku 1997.
Záhada zachycená tisíce kilometrů daleko
Zvuk, který později dostal přezdívku „Bloop“, zachytily podvodní mikrofony amerického úřadu NOAA. Ty původně nesloužily vědcům zkoumajícím velryby ani oceánské proudy. Jejich úkolem bylo sledovat podmořskou aktivitu a během studené války pomáhat odhalovat pohyb ponorek.
Jenže tentokrát zachytily něco, co rozhodně nemohlo být ponorkou ani známým zvířetem. Zvuk byl mimořádně silný a zároveň neobvyklý. Přicházel z oblasti jižního Pacifiku nedaleko Antarktidy a byl natolik hlasitý, že ho zaznamenaly senzory vzdálené přes pět tisíc kilometrů od sebe. Zněl trochu jako hluboké zvířecí volání, ale nikdo netušil, odkud se vzal.
Poslechnout si ho ostatně můžete sami.
Obří dosud nepoznané monstrum?
Nejasný původ zvuku spustil lavinu teorií. Někteří lidé začali spekulovat, že by mohlo jít o dosud neznámého mořského tvora. A ne ledajakého. Pokud by se jednalo o biologický zvuk, musel by ho vydat tvor větší než jakýkoliv známý živočich na Zemi. Pravděpodobně by musel být mohutnější než plejtvák obrovský.
Internet si okamžitě začal pohrávat s představou obřího tvora ukrytého v temných vodách Antarktidy. Objevily se i odkazy na lovecraftovské příšery a legendárního Cthulhua spícího kdesi v oceánských hlubinách.
Myšlenka, že v oceánu stále může žít něco obrovského a lidem neznámého, je ostatně přitažlivá. Oceány jsou tak rozsáhlé, že si určitou část tajemství stále drží. Jenže vědci zůstávali opatrní.
Vysvětlení je méně fantastické, ale pořád fascinující
Po letech analýz přišli odborníci s pravděpodobnějším vysvětlením. „Bloop“ podle nich nejspíš nevydalo žádné monstrum.
Konkrétně mělo jít o zvuk vzniklý pohybem a praskáním obrovských ledových ker nebo podmořského ledu v oblasti Antarktidy. Když se masa ledu láme, třese nebo se o sebe tře, může vzniknout překvapivě silný nízkofrekvenční zvuk, který se pod vodou šíří na obrovské vzdálenosti.
A právě zvukový profil „Bloopu“ se podle pozdějších analýz velmi podobal jiným zaznamenaným zvukům rozpadajícího se ledu. Záhada tím byla z velké části vysvětlena. Ale opravdu jen z části.

Zvuk „Bloop“ má původ v oblasti Antarktického poloostrova
Stále nepoznaná tajemství hlubin
Oceán je stále jedním z posledních míst na Zemi, kde se mohou ukrývat nepoznaná tajemství. Když se někde uprostřed temných hlubin ozve něco, co nikdo neumí okamžitě vysvětlit, automaticky si začneme představovat neznámé tvory, ztracené civilizace nebo něco, co jsme dosud neobjevili.
V přeneseném slova smyslu není taková představa úplně nesmyslná. Vědci dodnes pravidelně nacházejí nové druhy hlubokomořských živočichů, z nichž některé vypadají skoro mimozemsky.
„Bloop“ tak sice nevydalo podmořské monstrum, ale i tak je připomínkou toho, že i ve světě satelitů, umělé inteligence a detailních map zůstávají na naší planetě místa, která stále úplně nechápeme.
Zdroje: oceanservice.noaa.gov, sciencealert.com







