Článek
V době, kdy se na LinkedIn a dalších sociálních sítích sdílí každý kariérní krok, pracovní úspěch i odpolední káva z home office, začala moje digitální nepřítomnost působit jako anomálie. Kromě tohoto účtu zde na Médiu totiž nemám profil na Facebooku, Instagramu, TikToku – a ani na LinkedIn.
Sociální sítě se mezitím staly jakýmsi standardem veřejné existence. Kdo není vidět, jako by neexistoval. Ne vždy to tak ale bylo. Dříve stačilo mít životopis, pár referencí a přijít včas na pohovor. Dnes vás náborář nebo personalistka nejprve „vygooglí“ a teprve pak čte, co jste napsali v motivačním dopise. A když nenajdou vůbec nic? Začnou se ptát, proč.
„Působil jste na personalistku trochu záhadně. Nenašla totiž o vás na sociálních sítích vůbec nic.“
Když jsem před časem, v době, kdy se můj věk blížil čtyřicítce, reagoval na jednu zajímavou, i když nikterak výjimečnou pracovní nabídku z oboru, ve kterém mám letité zkušenosti, dozvěděl jsem se zpětně (a neoficiálně) zajímavou věc: „Působil jste na personalistku trochu záhadně. Nenašla totiž o vás na sociálních sítích vůbec nic.“
Přijat jsem nebyl, což jsem v konečném důsledku uvítal, protože se moje cesta nakonec vydala jiným a lepším směrem. A navíc, pokud je nepřítomnost na sociálních sítích důvodem k podezření, nejde o firmu, do které bych chtěl patřit.
Moje vizitka doložená životopisem, průvodním dopisem, referencemi z předchozí praxe a vysokoškolským diplomem nestačila. Paradox doby? Možná. Nejsem staromódní, pracuji v celkem dynamickém oboru, kde je nutné využití většiny technologických novinek – tedy snad kromě těch, které mají sloužit k neustálé sebe-prezentaci.
Možná právě kvůli tomu, že nemám profil na LinkedIn nebo jinde, působím jako jakýsi duch. Jako by absence online stopy zpochybňovala mou existenci. Jenže já nejsem duch. Jsem jen člověk, který věří, že práce má mluvit sama za sebe. Možná jsem „offline idealista“, ale vím, co jsem dokázal, vím, co umím, a vím, co mohu nabídnout. Jen to nezveřejňuji v newsfeedech.
Dnes to vypadá, že bez digitální identity neexistujete. LinkedIn se stal novým životopisem, osobní web portfoliem a Twitter (nebo chcete-li X) názorem. Pro mnohé personalisty je vyhledávání kandidátů na sítích standard. Pokud tam nejste, jste neviditelní. V horším případě záhadní.
Je to absurdní? Ano i ne. Chápu, že v některých oborech je sebeprezentace důležitá. Ale zároveň vím, že existují lidé (dnes už bohužel menšina), kteří namísto sdílení všemožných postů raději odvádějí poctivou práci. Nevytvářejí digitální smog, protože nemají takovou potřebu. Paradoxně tito lidé školí své kolegy, kteří následně statusují, postují a smogují.
Digitální doba změnila pravidla. Ale neměli bychom v záplavě postů a algoritmů více naslouchat světu mimo displej? Jsou schopnosti a lidské hodnoty opravdu měřitelné podle toho, kdo má více sledujících nebo komentářů?
Možná se jednou na LinkedIn skutečně zaregistruji, abych byl „srozumitelnější“ pro svět, který zapomíná integrovat jinde než na síti. Ale zatím to nepotřebuji, protože jsem aktuálně možná spokojenější než v té firmě, která mi kdysi sdělila, že „vybrala jiného kandidáta“. Oficiálně. Neoficiálně: protože nejsem vidět.
Moje práce však vidět je. A to mi zatím stačí.
