Geniální bubeník Keith Moon s oblibou ničil aparaturu, hotelové toalety i sebe

Světlo světa spatřil v roce 1946 v londýnském Wembley. Od útlého věku projevoval náklonnost k hudbě, ale současně se projevovala jeho hyperaktivita, se kterou by dnes zřejmě dostal nálepku ADHD. Neklidné dětství a dospívání mu nepřineslo žádné větší studijní úspěchy, nicméně hudební nadání odhalil jeho učitel, když řekl, že je sice „velmi schopný, ale musí se naučit nepředvádět se“.

Jenže právě předvádění se se v budoucnu stalo tváří tohoto jedinečného umělce. Na pódiích, ale i na zkouškách ze sebe nejprve dostal maximum, a pak šel ještě dál. Bez této schopnosti by možná byl jen jedním z mnoha dalších bubeníků. Bohužel současně tato část Moonovy osobnosti, která jej dovedla na vrchol, ho nasměrovala i k brzkému konci.

Moon si kromě hudby liboval i v další činnosti, tou byly exploze všeho druhu. Již v dětství zkoušel experimentovat s malými podomácku vyráběnými výbušninami. Fascinovaly jej petardy. Tento zvláštní koníček jej nikdy neopustil, což opět mohli okusit i jeho fanoušci.

V raných letech kariéry se nechával inspirovat jazzem a zbožňoval Beach Boys. Jako teenager hrál na bicí v několika kapelách. Při působení ve skupině Beachcombers hrající předělávky různých kapel zkoušel triky s pistolí se slepými náboji a další menší exploze pro pobavení publika. Mezitím pracoval jako opravář rádií nebo prodavač.

Zlom nastal v dubnu 1964. Tehdy již dva roky hrající kapela Detours, jejíž členové se rozhodli pro nový název The Who, potřebovala narychlo najít náhradu za bubeníka Douga Sandoma, který kapelu opustil. Byl jim doporučen excentrický Moon. The Who v sestavě skládající se ze zpěváka Rogera Daltreyho, kytaristy Pete Townshenda a baskytaristy Johna Entwistle se jej rozhodli vyzkoušet.

Poprvé se Moon s The Who objevil na pódiu v zázvorovém obleku a stejně barevnými vlasy. Sebevědomě svým potenciálním novým kolegům sděloval, že opravdu zvládne vše zahrát lépe než jeho předchůdce, ale jak později tvrdil, byl značně nervózní. Hra nešla podle jeho představ a ve druhé polovině hraní zničil svým intenzivním projevem část soupravy. Skupina jej nicméně mezi sebe začlenila a Moon pokračoval ve své kariéře už jako hudební profesionál.

Moonův styl bubnování zcela změnil styl kapely. Najednou to byl on, kdo určoval nový směr, přestože byl ostatními členy považován za „toho náhradního bubeníka“. Členové kapely se mezi sebou pravidelně hádali o dalším směřování a Moon dokonce v jednom rozhovoru prohlásil, že spolu nemají vůbec nic společného, tedy kromě hudby.

Jenže i jeho spoluhráči brzy zjistili, že Moonův styl bubnování je jedinečný. Jeho aparatura se neustále zvětšovala, všechna turné a vystoupení prožíval tak intenzivně, jako by v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Na jednom z vystoupení Townshend omylem rozbil před publikem svoji kytaru. Publikum šílelo, myslelo si, že jde o součást vystoupení a skandovalo, aby show pokračovala. Moon v tu chvíli převrátil bicí soupravu. Dav šílel. Toto „autodestruktivní umění“ se pak stalo poměrně pravidelnou součástí vystoupení kapely a zejména Moon si v ničení drahého vybavení liboval.

Inovátorská tvorba kapely The Who spojená s destruktivní show byla něčím, co lákalo fanoušky po celém světě. Na turné ve Spojených státech chtěl Moon vytvořit skutečně třaskavou podívanou, domluvil se s kulisákem, aby do jednoho z bubnů vložil střelný prach. Jenže kulisák použil asi desetkrát více prachu, než měl a odpálená nálož během show zranila kytaristu Townshenda a Moonovu paži zranil letící činel.

Moonovo destruktivní chování na pódiu bylo úzce spojeno se sebedestrukcí. Bral amfetaminy a holdoval alkoholu. Jen málokdo z fanoušků The Who by v šedesátých letech věřil, že veleúspěšná kapela je ve skutečnost zadlužená. Nákladný životní styl s potřebou neustálých oprav a nákupů nového vybavení ani jinak dopadat nemohl.

Geniální bubeník ale neničil jen hudební aparaturu. Na mušku si bral i hotelové pokoje, kde likvidoval nábytek a z okna vyhazoval vybavení. Takto dokonce demoloval i byty svých přátel. Škody šly do tisícovek dolarů. Moon ukázal svoji výstřednost i snahu šokovat okolí bezbřehým ničením všeho, co mu přišlo do cesty. Z pijáka alkoholu se stal zuřivý alkoholik s nebezpečným chováním. Hádky v kapele občas přerůstaly míru únosnosti, přesto měla zástupy fanoušků, kteří The Who a jejich šíleného bubeníka milovali.

Bubeníkova záliba ve výbušninách nabyla extrémních mezí ve druhé polovině šedesátých let. Tehdy začal výbušniny a ohňostroje splachovat do hotelových toalet. Koktejl splašků a rozbitého porcelánu se stal postrachem hoteliérů.

V michiganské pobočce hotelového řetězce Holiday Inn se Moon rozhodl během jednoho turné oslavit své 21. narozeniny. Psal se srpen 1967. Večírek, spojený s vystoupením v nedaleké hale, se ale zvrhl. Moon se strašlivě opil a při dortové bitvě si vyrazil část zubu. Musel do nemocnice, kde mu zranění ošetřili a bez anestezie (kvůli alkoholu) mu vytrhli zbytek zubu. Po návratu do hotelu začala destrukce pokoje, Moon výbušninami odpálil hasicí přístroje, v bazénu skončila většina vybavení pokoje, ale i několik dalších hostů a údajně i piano a auto značky Lincoln. Na místo musela dorazit policie a situaci uklidit s tasenými zbraněmi. Hotel naúčtoval kapele škodu ve výši 24 tisíc dolarů.

V ledna 1970 se před hospodou v Hatfieldu stala událost, která Moona provázela jako noční můra po zbytek života. Kapela se dostala do roztržky, kterou vyvolali místní skinheadi. Ve snaze utéct jim se ukryli v zaparkovaném Bentley před hospodou. Agresoři však útočili nadále. V tu chvíli z auta vystoupil bodyguard Neil Boland a snažil se situaci uklidnit, nic však nepomáhalo a muž se dostal do úzkých. Podnapilý Moon skočil za volant a snažil se skinheady jízdou odehnat, jenže shodou náhod přejel Bolanda, kterému nebylo pomoci. Bubeník skončil před soudem, ale soudce jej všech obvinění zprostil s tím, že šlo o nehodu. „Neměl jste jinou možnost než jednat tak, jak jste jednal a není na vás kladena žádná morální vina,“ zdůvodnil své rozhodnutí soudce.

Zdravotní problémy spojené s drogami a alkoholem se na Moonovi začaly projevovat na počátku 70. let. Poprvé na pódiu omdlel v roce 1973, pak znovu o něco později, kdy za něj dokončil koncert dokonce divák z publika. V březnu 1976 během koncertu v Bostonu Moon znovu ztratil vědomí, koncert nedokončil, ale po probrání zvládl zničit hotelový pokoj. Téhož roku v srpnu v Miami dokonce upadl do bezvědomí na osm dní.

Geniální bubeník zemřel 6. září 1978 ve věku 32 let. Tehdy se pokoušel o odvykací kúru. Ke zbavení se závislosti na alkoholu užíval klomethiazol, který se nedoporučuje brát bez dozoru. Moon však trpěl fobií z psychiatrických léčeben, a tak se o odvykání pokoušel sám. To ho stálo život, protože užil mnohem více tablet, než jeho tělo zvládlo.

Jeden z největších hudebníků moderních dějin byl bezesporu šílenec. Jeho extremismus se však promítl v muzice, kterou neskutečně prožíval, miloval ji. Byla pro něj zkrátka vším a posmrtně byl uveden do Rokenrolové síně slávy. V osobním životě však nedokázal zakotvit, vztahy nezvládal a o konfliktech se svým okolím ani nemluvě. I možná proto byl jeho „nejlepším přítelem“ odpálený hotelový záchod.

Zdroje: grunge.com, rollingstone.com, drumeo.com