Marie Kudeříková mlčela i přes tvrdé nacistické výslechy. Sťatá hrdinka se narodila do špatné doby

Marie Kudeříková se narodila roku 1921 v obci Vnorov na Slovácku, ale rodina se brzy přestěhovala do Vrbovců na moravsko-slovenském pomezí, kde otec Josef, bývalý legionář, pracoval jako zřízenec u Československých státních drah v tamní stanici. Její dětství se nijak neodlišovalo od většiny dívek tehdejší první republiky. Chodila do školy a snila o budoucnosti, zajímala se o společenské dění a plánovala studia. Kdyby v roce 1938 nepřišla mnichovská dohoda a o rok později válka, zřejmě by vedla poměrně klidný život jako učitelka nebo redaktorka nějakého časopisu. Jenže dějiny se neptají.

V roce 1938 musela rodina Kudeříkových opustit Vrbovce a vrátit se zpět do Vnorov, kde rodina – otec, matka, tři dcera, prarodiče a teta, začala hospodařit. Josef v té době začal ilegálně převádět lidi přes nově zřízenou česko-slovenskou hranici. Marie, které se říkalo Maruška, začala dojíždět studovat gymnázium ve Strážnici. Byla velmi sečtělá a zajímala se o události, které zatemňovaly svět. Tam také potkala Juliuse Kramariče. Ten se stejně jako Maruška narodil ve Vnorovech a oba se rychle sblížili.

Julius věřil komunistickým ideálům a pro své přesvědčení si rychle získal i Marušku. Mnichov, okupace a rozbití republiky ji zasáhly natolik, že v ní postupně začal růst vzdor. Vše se ještě zintenzivnilo, když po maturitě v roce 1940 nemohla nastoupit na vysněnou vysokou školu, protože Němci všechny české v roce 1939 zavřeli. Zavděk vzala alespoň jazykovou školou ve Veverské Býtišce.

Marie nebyla žádným revolučním typem, spíše to byla dívka, která měla silný morální kompas a s ohledem na všechna příkoří, jež tehdejší mladou generaci potkala, se zapojila do odboje Svazu mladých napojeném na I. ilegální Ústřední výbor Komunistické strany. Potřebovala něco dělat a ne jen mlčet. To by ji možná bolelo více než činnost pro podzemní organizaci. A tak pomáhala s distribucí letáků, přepisovala zprávy, nebo přenášela vzkazy.

Brzy se ukázala jako schopná dívka, na kterou je spolehnutí. Když se přestěhovala do Brna, začala působit ve vedení Svazu mladých. Kromě přípravy tiskových materiálů se zapojila i do ostřejších sabotážních akcí, například na drahách.

V prosinci 1941 gestapo zatklo několik mladých odbojářů v Brně. Mezi nimi i Marušku. Tehdy jí bylo pouhých dvacet let. Na začátku výslechů snad ještě věřila, že vše dobře dopadne. Brzy však pochopila, že se stala jen jedním z mnoha koleček v drtivém mechanismu teroru.

Nacisté ji denně vyslýchali nejprve v Brně, poté v Praze. Maruška ale i přes všechen psychický teror nepromluvila a neprozradila ani jedno jméno. Vyšetřovatelé do protokolu jen napsali „Hartnäckiges Schweigen“, tj. tvrdošíjné mlčení. Tehdy předvedla opravdové hrdinství, přesto se nacistům později podařilo komunistický odboj zlikvidovat.

Maruška strávila téměř rok v cele. Soud v Breslau (dnešní Vratislav v Polsku) proběhl rychle a s očekávaným rozsudek. Mladá dívka, která měla mít celý život před sebou, si vyslechla ortel smrti, navíc provedený stětím sekyrou. Přítomní rodiče se zděsili hrůzou. Datum popravy byl stanoven na 26. březen 1943.

Poslední čtyři měsíce života strávila Maruška v cele smrti. Odtud napsala 32 dopisů, z nichž je cítil neuvěřitelná síla, ale i strašlivá bolest. Rodičům psala jak moc jí chybí obyčejné věci – domov, rodina i možnost nadechnout se venku. Její texty jsou vlastně malým svědectvím o tom, jak člověk může zůstat člověkem i uprostřed hrůzy. Dopisy i proto vyšly v roce 1961 knižně a oslovily mnoho čtenářů.

„Dnes… vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou… Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci…,“ napsala Maruška jen několik hodin před popravou. V tu chvíli si také ustřihla několik vlasů, které dala k několika věcem, které měly být předány rodičům.

Stětí proběhlo v 18:42 hodin. Marii Kudeříkové tehdy bylo 22 let. Její smrt otřásla nejen rodinou, ale i celou studentskou komunitou v Brně a na Moravě. Po válce se stala symbolem statečnosti a mravní integrity mladé generace. Na její památku bylo později vytvořeno několik bust a soch, také se po ní jmenují základní školy například v Havířově nebo Strážnici. Letos v květnu byla in memoriam vyznamenána Křížem obrany státu ministra obrany České republiky.

Marie mohla mít dlouhý život. Mohla učit, psát, milovat a zestárnout. Narodila se ale ve špatné době a patří k té mladé generaci, které válka vzala budoucnost. Ale to, co po ní zůstalo, má sílu i dnes. Je symbolem odvahy a i přestože se nechala zlákat ideologií, která po válce ožebračila republiku, je třeba její statečnost ocenit i po více jak 80 letech.

Zdroje: