Článek
Hypatia z Alexandrie (cca 355–415 n. l.) byla výraznou osobností pozdně antického světa. Jako dcera matematika Theóna Alexandrijského dosáhla na svoji dobu jako žena mimořádného vzdělání, přičemž svoje myšlenky a znalosti dokázala smysluplně předávat dál, což byly schopnosti, které byly tehdy přisuzovány výhradně mužům.
Nadaná žena celé Alexandrii dokazovala, že exaktní vědy ani filozofie nemusí být pouze mužskou výsadou. Přesto ji okolí často dávalo najevo, že je její konání nepatřičné, k čemuž přispívalo i odmítání tradičního ženského oděvu a nošení učeneckého roucha. Dodnes je považována za téměř jedinou ženu v dějinách antické filosofie.
Ačkoliv se z jejího vědeckého díla nedochovalo vůbec nic, Hypatiin vliv na tehdejší filozofii byl obrovský. Podle zmínek v ostatních dobových pramenech psala komentáře k významným matematickým a astronomickým dílům, včetně prací Apollónia z Pergy a Diofanta. Uměla zkonstruovat astroláb (přístroj na měření hvězdných pozic) a pravděpodobně na něm vymyslela i několik zlepšení. Jejím hlavním oborem však byla filozofie, vycházela z novoplatónských myšlenek, ale na rozdíl od jiných alexandrijských novoplatóniků nezaujala protikřesťanskou pozici a věřila, že Platónovo dílo může být kompatibilní s křesťanstvím. To ostatně rozebírala i se svými následovníky, kteří Hypatii viděli jako charismatickou vůdkyni.
Postava z fresky Athénská škola Raffaela Santiho často pokládaná za malířovu představu Hypatie z Alexandrie
Nezaviněný konflikt s náboženskou mocí
Jenže Hypatia žila v době, kdy křesťanství postupně získávalo dominantní postavení v Římské říši. Alexandrie byla městem, kde se střetávaly různé náboženské, politické a kulturní vlivy, což často vedlo ke konfliktům.
Křesťanští vůdci viděli v Hypatii pohanku, která jako představitelka antické vzdělanosti nemá v křesťanském vidění světa své místo. A tak se tato velice inteligentní žena ocitla v začarovaném kruhu náboženského napětí a fanatismu.
Antipatie vůči Hypatii gradovala v souvislosti s politickým konfliktem mezi Orestem, prefektem Alexandrie, a místním patriarchou Kyrillem, jenž usiloval o upevnění moci křesťanské církve v Alexandrii. Hypatia měla s Orestem velmi blízký vztah. On ji uznával jako vzdělanou rádkyni a důvěrnici, ona jej chápala jako přirozeného vůdce města. Nechtěně se tak dostala do politického sporu, přičemž to byla právě ona, na níž se sesypala nenávist Kyrillových stoupenců, kteří se snažili oslabit prefektovu vlivnou pozici.
Křesťané stojící na Kyrillově straně začali šířit lži, že Hypatia není obyčejnou filozofkou, ale využívá temné síly, jejichž pomocí manipuluje Oresta. Ona se samozřejmě svým pohanským původem netajila, jenže se ani netajila svým kladným vztahem ke křesťanské víře, v níž viděla syntézu s platónovým odkazem. Strach obyčejných lidí z čarodějnictví byl však silnější než jakékoliv důkazy o Hypatiině nevině.
Hypatia se tak v krátkém čase stala symbolem pohanského odporu proti křesťanství. Tento lživý a záměrně utvořený obraz zatemnil její dosavadní působení v Alexandrii a z původně uznávané, nebo alespoň tolerované vědkyně, se stala nepřítelem číslo jedna. Křesťanští fanatici v ní viděli velkou překážku v Kyrillových ambicích, ale i nežádoucí zosobnění starého světa, jenž měl být zničen.
Brutální smrt krásné filozofky
Hypatia nevynikala jen intelektem, údajně byla velmi krásná. I její vzhled mohl být pro nastupující křesťanskou ortodoxii nežádoucí. Život v Alexandrii tak pro ni začal být velmi složitý, což v roce 415 vyústilo v její napadení náboženskými fanatiky přímo na ulici.
Dav, jehož vůdcem byl podle některých pramenů mnich Petr, odvlékl Hypatii násilím do církevní zahrady. Tam si lidé na nevinné ženě vybili veškerou zlost. Podle svědectví historika Sókrata Scholastika byla filozofka svlečena, brutálně zbita a ještě za vědomí řezána střepinami ze střešních tašek. Četným bodnořezným zraněním rychle podlehla. Tím však křesťanská msta neskončila.
Zfanatizovaný dav odtáhl Hypathii do klášterní zahrady
Fanatici její tělo zcela roztrhali a ostatky vláčeli městem jako varování všem ostatním pohanům. Kosti a kusy masa, které po ženě zbyly, spálili na místě zvaném Kinarón.
Brutální vražda šokovala mnoho obyvatel města, ale i vzdělance v celé říši. Na plno a bez jakýchkoliv zábran ukázalo křesťanství, dosud považované spíše za mírumilovné náboženství, svoji temnou stránku. A smrt Hypatie neznamenala jen konec jejího života, ale také symbolickou tečku za antickou filozofickou tradicí, kterou zcela zastínila křesťanská ideologie.
Zdroje: Časopis 100+1 historie 11/2015, H. J. Störig - Malé dějiny filozofie, smithsonianmag.com
