Nezdolný Paul Alexander přes sedmdesát let ležel v železných plicích, které za něho dýchaly

Paul Alexander se narodil v roce 1946 v Dallasu. Krátce po druhé světové válce ještě neexistovala účinná ochrana proti dětské obrně, která Spojené státy těžce decimovala hlavně na počátku padesátých let. Paul se nakazil v roce 1952 během jedné velké epidemické vlny, která měla na svědomí tři tisícovky dětských životů a desetitisíce postižených.

Nástup onemocnění byl pro tehdy šestiletého kluka extrémně rychlý a velmi ošklivý. Sužovaly jej horečky a den ode dne se mu hůř dýchalo. Jeho rodičům bylo jasné, která bije. Na poslední chvíli jej odvezli do nemocnice, kde mu lékař musel otevřít průdušnici a vyčistit ucpané plíce. Zachránil mu tak život, ale jeho stav se dlouho nelepšil. V nemocnici strávil rok a půl a kvůli neschopnosti sám dýchat byl vložen do takzvané železné plíce, tedy jakéhosi ocelového válce, z nějž mu vyčnívala jen hlava. Pro Paula to tehdy byla jediná možnost pro život. Trpěl těžkou formou poliomyelitidy, tedy obrny, která napadla dýchací svaly.

Stroj fungoval na principu podtlaku, přičemž pravidelným rozšiřováním a smršťováním tlaku v komoře vtahoval a vytlačoval vzduch z pacientových plic. Tehdy šlo o běžnou záchranu života pro tisíce lidí, kteří nemohli dýchat sami. Přičemž u Paula existovala naděje, že se jeho stav zlepší. Jenže během následujících měsíců a paradoxně v době, kdy došlo virologem Jonasem Salkem k objevu vakcíny proti dětské obrně, bylo jasné, že se Paul nikdy nezotaví a v přístroji zůstane napořád.

Bezmoc a závislost na stroji by mnohé psychicky naprosto rozložila. Po návratu domů, kdy si rodina pro převoz syna musela půjčit nákladní vůz a plošinu, projevil malý Paul neobyčejnou vůli pokračovat v životě, jako by se nic nestalo. Naučil se psát držením tužky v ústech, později zvládal psát i pomocí speciálního držáku. Učil se doma s pomocí rodičů a asistentky. V ocelovém válci zvládl střední školu a nakonec se dostal i na univerzitu. A tak zatímco lidé často s podobným osudem přežívali v ústavech, Paul se vzdělával. Podle jeho slov to byla jediná možnost, jak se smířit s osudem a nemyslet na delší výpadek proudu, který by jej mohl zabít.

Jako mladý dospělý vystudoval dálkově práva na University of Texas v Austinu, což je i u zcela zdravého člověka mimořádný úspěch. Otevřel si vlastní právnickou praxi, pracoval z domova, hojně využíval telefon, psací stroj a nakonec se naučil ovládat i počítač. S listováním v knihách, s psaním a dalšími nutnými činnostmi si pomáhal prostřednictvím trubičky v ústech, kterou bravurně ovládal. A naučil se ovládat ještě jednu speciální techniku, díky níž mohl železné plíce na krátkou dobu opouštět.

Paul byl trvale odkázán na železné plíce. Dlouhé dekády neexistovala možnost, že by je mohl trvale opustit. Již v mládí se s pomocí asistentů naučil speciální a velmi náročnou techniku zvanou glosofaryngeální dýchání. Tato metoda spočívá v tom, že pacient doslova polyká vzduch do plic pomocí jazyka a hrdla. Každým douškem spolknutého vzduchu se při této technice zvětšuje objem plic, a tak je možné krátce dýchat bez pomoci přístroje. V padesátých letech bylo zejména v USA mnoho dobrovolnických organizací, které pacientům pomáhaly v tréninku této metody. Paul byl jedním z nich.

Díky této dovednosti dokázal trávit několik minut mimo válec. Mohl sedět, jíst, mluvit s lidmi, psát nebo se jen dívat z okna. Musely to pro něj být chvíle svobody, přestože se díky ochablým svalům nemohl běžně pohybovat po místnosti, natož pak chodit. Po několika minutách se však musel vrátit zpět do železných plic, jinak by se začal dusit. K tomu všemu samozřejmě potřeboval asistenty. Přesto byl jeho život díky těmto chvílím o něco příjemnější.

V pozdějších letech mu lékaři nabízeli možnost přejít na moderní ventilátory, které by mu umožnily volnější pohyb a snadnější život. Paul to však odmítl. Tvrdil, že železné plíce jsou spolehlivé, že jim rozumí a že si za ty dlouhé dekády s nimi vybudoval jakýsi vztah. „Železné plíce mi daly život. Všechno, co jsem udělal, jsem udělal v nich,“ říkával často.

Moderní ventilátory vyžadovaly jiný režim a často i tracheostomii, což je chirurgické otevření dýchací trubice v krku. Tomu se chtěl Paul vyhnout a navíc válec, zpočátku sice nenáviděný, se nakonec stal jeho druhým domovem.

Železné plíce postupem času mizely z nemocnic, už v 80. letech byly považovány za zastaralé. Navíc i dětská obrna je v současnosti na prahu vymýcení. Na počátku 20. století tak už byl doslova kuriozitou, přičemž se stalo shánění náhradních dílů na ocelové plíce dobrodružnou hrou. Přesto stále fungovaly.

V roce 2024 se stal osobou, která strávila nejdelší dobu v železných plicích, čímž si vysloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů. Hned na to si založil profil na TikToku, kde rychle získal více jak 300 tisíc sledujících. Na sociální síti určené primárně pro generaci Z zveřejňoval ve svých 78 letech momenty ze svého zvláštního života. „Nemohl jsem sám dýchat, ale mohl jsem myslet a mohl jsem milovat. Díky tomu jsem mohl žít, “ řekl v jednom z mnoha rozhovorů Paul Alexander a tím v podstatě shrnul celý svůj život.

Krátce na to onemocněl covidem-19 a 11. března 2024 zemřel. V ocelovém válci strávil 72 let. Poslední žijící osobou, která je umístěna v železných plicích, je tak Martha Lillardová, která může brzy Alexanderův rekord překonat.

Zdroje: bbc.com, rotary.org, sciencemuseum.org.uk