Článek
O největším ostrově světa jsme ještě do nedávna mohli číst většinou v souvislosti s globálním oteplováním. Poslední rok je ale vše jinak. Grónsko, které je z 95 % pokryto ledem a na jehož pobřeží žije pouze 55 tisíc lidí, se stalo geopolitickým cílem amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Důvody jeho touhy pohltit tuto část Arktidy řešit nebudeme, ale vrátíme se hlouběji do minulosti. Grónsko je totiž autonomním územím Dánského království, stejně jako třeba Faerské ostrovy, dříve bylo jeho kolonií. V současnosti je i součástí NATO. Jak Dánsko přišlo k tomuto severoamerickému území?
Zelená země bez zeleně
První Evropané, kteří se na Grónsku usadili, nebyli Dánové v dnešním smyslu slova, ale norští Vikingové. Kolem roku 985 sem dorazil islandský vyhnanec Erik Rudý, který ostrov pojmenoval Greenland, tedy „Zelená země“. Patrně i proto, aby nalákal nové osadníky. Zeleně však bylo na ostrově poskrovnu. Paradoxně tato fáma dnes slouží jako argument skeptiků ohledně klimatického oteplování s tím, že přece v 10. století bylo mnohem tepleji. Odpověď je jednoduchá – nebylo.
Erik Rudý v létě okolo roku 1000 pluje nedaleko Grónska
Ještě před rokem 1000 na jihozápadním pobřeží Grónska vznikly dvě vikingské kolonie, které po několik staletí fungovaly jako součást severského světa.
Zlom přišel ve 13. století, kdy se Grónsko spolu s Islandem dostalo pod norskou korunu. Když se však v roce 1380 norský trůn spojil s dánským v personální unii, přešlo Grónsko nepřímo pod dánský vliv. Tento vztah se později zpečetil Kalmarskou unií, která spojila Dánsko, Norsko a Švédsko do jednoho celku.
Vznik Kalmarské unie: Korunovace mladého Erika Pomořanského králem všech tří severských zemí (17. června 1397 v Kalmaru)
Přestože vikingské osady v Grónsku během 15. století zanikly pravděpodobně kvůli klimatickému ochlazení zvaném malá doba ledová, izolaci, nedostatku dřeva, které se na ostrov muselo dovážet a konfliktům, evropský nárok na ostrov nezmizel. Právě historická vazba na dnešní skandinávské země se stala právním základem pozdějších nároků.
O Grónsko usilovali i Norové
18. století otevřelo staré rány. Tehdejší personální unie zvaná Dánsko-Norsko známá také jako Dvojí království se rozhodla Grónsko znovu systematicky kolonizovat. V roce 1721 dorazil na ostrov misionář Hans Egede s cílem obnovit kontakt s potomky Vikingů, o nichž se předpokládalo, že stále žijí v odloučení. Místo nich narazil na Inuity, kteří na ostrov přišli z dnešní Kanady. Jejich způsob obživy i vztah k přírodě se zásadně lišily od evropských představ. I přes tento kontrast začala skutečná dánská koloniální éra Grónska.
Grónsko je Rusku blíž než se podle běžného atlasu zdá
Rozhodující moment pro současný status Grónska přišel po napoleonských válkách. Když bylo Norsko roku 1814 odděleno od Dánska a připadlo Švédsku, Grónsko zůstalo dánské. Tento krok byl potvrzen mezinárodními smlouvami a později i rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora v Haagu, jež v roce 1933 zamítl norské snahy zpochybnit dánskou svrchovanost nad ostrovem.
Ve 20. století se vztah mezi Dánskem a Grónskem začal měnit. Kolonie se postupně změnila v integrální součást království a v roce 1953 bylo Grónsko oficiálně začleněno do Dánska jako jeho zámořský region. V roce 1979 pak Grónsko získalo autonomii. Další velký posun přišel v roce 2009 se zákonem o samosprávě. Ostrov převzal kontrolu nad většinou vnitřních záležitostí včetně přírodních zdrojů a Dánsku zůstala obrana a zahraniční politika.
Barevné domky nejsou v Grónsku jen estetickou záležitostí. Ve sněhu totiž musejí být dobře vidět.
Grónsko se tak ocitlo svým způsobem v unikátním postavení. Není nezávislým státem, ale ani běžnou provincií. Je autonomním územím v rámci dánského království, které má zároveň právo se v budoucnu rozhodnout o vlastní nezávislosti. Gróňané by se nejraději osamostatnili.
Pokud by však měli volit mezi USA a Dánskem, většina z nich se přiklání na dánskou stranu, i když si je vědoma blízkosti Ruska, které se vzdušnou čarou nachází od největšího ostrova světa, bohatého na nerostné suroviny, nebezpečně blízko.
Zdroje:
