Článek
Oba vědci pracovali v laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku. Právě tam během druhé světové války probíhal projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinutí jaderné zbraně. Tu se skutečně fyzikům podařilo zkonstruovat, což je všeobecně známá historie demonstrovaná řadou testů i válečným užitím v Hirošimě a Nagasaki. Méně známým faktem pak zůstávají dvě oběti americké honby za jádrem.
Stačí jen jedna chyba
Harry Daghlian byl velmi mladým vědcem. Narodil se v roce 1921 v americkém Connecticutu. Na střední škole vynikal v matematice, ale postupně objevil kouzlo částicové fyziky, jíž se věnoval na univerzitě. V roce 1944 se jako postgraduální student připojil ke skupině Otto Frische v laboratoři v Los Alamos, přezdívané také Projekt Y. Skupina zde prováděla velmi nebezpečné pokusy s plutoniem a pracovala na sestavení atomové bomby.
Vůbec první testovací jaderný výbuch byl proveden 16. července 1945 v poušti Jornada del Muerto v Novém Mexiku. K ostrému nasazení jaderných zbraní pak došlo již o necelý měsíc později, 6. a 9. srpna 1945 v Hirošimě a Nagasaki. Tím ale práce na projektu neskončily.
21. srpna 1945 se v laboratoři v Los Alamos odehrál incident, který sice na první pohled nevypadal vůbec závažně, jeho následky však byly tragické. Daghlian ten den prováděl pokus se šestikilovou koulí plutonia, kolem níž stavěl blok z cihliček karbidu wolframu, které fungovaly jako takzvaný neutronový reflektor.
Rekontrukce pokusu s koulí plutonia a karbid wolframovými cihlami
Vědec chtěl zjistit, v jakém okamžiku jádro dosáhne kritické hranice a postupně kolem koule skládal cihličky. V páté řadě jej neutronový čítač upozornil, že přidáním dalšího materiálu dojde ke kritickému množství. Jakmile by ho bylo dosaženo, neutrony by způsobily další štěpení, což by vedlo k uvolnění velkého množství energie. Daghlian tedy i s cihličkou v ruce instinktivně ucukl, jenže materiál mu vypadl přímo na kouli. To vedlo ke kritické nehodě, tedy řetězové reakci jaderného štěpení.
Daghlian reagoval rychle. Cihlu se pokusil od koule odstranit, ale nedosáhl na ni. Jedinou možností, jak reakci zastavit, bylo rozebrat část bloku cihliček. Celý incident trval jen několik vteřin a student se poté v klidu začal věnovat úklidu laboratoře. Jenže po několika minutách mu začala otékat ruka, kterou měl bezprostředně u plutoniové koule. Po chvíli v ní ztratil cit a následně začal zvracet.
Mladý vědec byl předán do péče špičkových lékařů, ale ti s akutním radiačním syndromem, kterému se také říká nemoc z ozáření, neměli žádné zkušenosti. Daghlian začal trpět ukrutnými bolestmi, na něž nezabírala analgetika. Postupně se mu začala odlupovat kůže po celém těle a tvořily se mu puchýře. Ještě než upadl do kómatu, blouznil. Zemřel 25 dní po nehodě ve věku pouhých 25 let.
Rok 1945 – Louis Slotin ve slunečních brýlích, Harry Daghlian zcela vzadu
Pekelná muka po chvilce nepozornosti
Jestliže lze smrt Daghliana označit za mučivou, pak se jen těžko hledá horší výraz pro skon jeho zkušenějšího kolegy Louise Slotina. Ten totiž po nehodě se stejnou koulí plutonia zemřel v ještě trýznivějším stavu.
Slotin také pracoval v rámci projektu Manhattan na testování kritičnosti. Po svržení bomb na japonská města nechtěl mít s projektem nic společného a těšil se, až se vrátí ke své profesi na univerzitě v Chicagu, kde se věnoval fyzice a chemii. Jenže Los Alamos nemohl opustit ze dne na den. Byl natolik zkušeným vědcem, že za něj neexistovala okamžitá náhrada. Proto v roce 1946 začal zaučoval Alvina C. Gravise, který jej měl vystřídat.
Jenže 21. května 1946 se při experimentu skupina vědců v čele se Slotinem a Gravisem pokoušela o demonstraci kritického stavu plutoniového jádra. Slotin přitom manipuloval se dvěma beryliovými polokoulemi, které obklopovaly téže plutoniové jádro, jež ozářilo Daghliana. Obě polokoule fungovaly jako reflektory neutronů a při přiblížení se k sobě umožňovaly plutoniu dosažení kritického stavu. Slotin od sebe obě části udržoval dosti krkolomně pomocí šroubováku, ten mu ale upadl a polokoule se srazily.
Louis Slotin (ve slunečních brýlích) v roce 1945
Jádro okamžitě přešlo do superkritického stavu. Slotin si rychle uvědomil, co se stalo a pohotově od sebe obě polokoule rukama odsunul. Tím zabránil katastrofě, ale podepsal nad sebou ortel smrti.
Slotin začal okamžitě zvracet a otékat. Během čtyř dnů bylo jeho tělo v podstatě celé popálené, včetně vnitřních orgánů. Na kůži mu vyskakovaly puchýře, nemohl močit ani pořádně mluvit. Přišel o vlasy a rty mu zmodraly. Sedmý den upadl do kómatu, poté se jeho tělo začalo zcela rozpadat a vnitřní orgány začínaly selhávat. Zemřel 9 dní po nehodě ve věku 36 let.
Rekonstrukce pokusu s plutoniovou koulí a osudným šroubovákem
Další vědci přítomní experimentu byli hospitalizování. Graves, který byl Slotinovi nejblíže, měl také nemoc z ozáření, ale přežil, potýkal se však celý život s neurologickými a zrakovými obtížemi. Zemřel o 20 let později na infarkt, který mohl i nemusel mít souvislost s nehodou. Jeden z dalších účastníků pokusu zemřel o 19 let později na leukémii, další o 29 let na aplastickou anémii.
Tragické smrti vědců vedly k okamžitému zastavení pokusů s kritičností. K jejich obnově došlo, až když byly vyvinuty metody dálkově ovládaných zařízení. Plutoniová koule, které se začalo v souvislosti s nehodami říkat „démonické jádro“, byla krátce po Slotinově smrti roztavena a materiál recyklován pro použití v jiných jádrech.
Zdroje: newyorker.com, nps.gov, nuclearmuseum.org
