Článek
Když se v polovině 70. let ve Velké Británii zvedla vlna punku, kapela The Stranglers byla u toho, ale už tehdy stála trochu stranou. Vedle God Save the Queen od Sex Pistols nebo New Rose od The Damned totiž už tehdy vznikalo něco, co punk nakonec dalece přesáhlo a v podstatě i zkultivovalo.
Pankáči s klávesami
Skupina vznikla už v roce 1974 v Guildfordu, tedy ještě před samotným výbuchem punkového hnutí. Dala ji dohromady čtveřice, jejíž hudební vzdělání rozhodně nekorespondovalo s typickým punkovým zakořeněním v dělnické třídě a sociálním protestu. Klávesista Dave Greenfield vystudoval klasickou hudbu a fascinovala jej barokní harmonie, ale i progresivní rocková muzika. Bubeník Jet Black byl původně jazzman a podnikatel a do kapely přinesl zvláštní cit pro detail. Basista Jean-Jacques Burnel svým jménem nezapře francouzské kořeny, což kapele dodalo lehkou exotičnost. On sám si prošel hrou na klasickou kytaru, ale přesedlal k base. A nakonec tu byl Hugh Cornwell, zpěvák a kytarista, který vystudoval biochemii na univerzitě v Londýně, ale jeho slabost představovala literatura. Zkrátka všichni tito hudebníci měli k prostému punkovému schématu „tři akordy a dost“ hodně daleko.
První alba Rattus Norvegicus a No More Heroes vyšla v roce 1977 a patřila k tomu nejostřejšímu, co britský punk nabízel. Rychlost, provokativní texty i konfrontační vystupování. Tehdy už ale vynikala Greenfieldova hra na klávesy, která k syrovému punkovému podkladu přidávala zvláštní barevnost. The Stranglers tak už od začátku mířili za hranice punku, zároveň se ho ale těžce drželi. Došlo třeba ke rvačce se členy The Clash a Sex Pistols. Obzvláště Burnel měl sklony k výtržnostem a k největším excesům patří zmlácení novináře kvůli negativní recenzi.
Kapela i přes zmíněné problémy vzkvétala. V roce 1978 sice vydali hodně temnou a špatně stravitelnou desku Black and White, ale když světlo světa v roce 1978 spatřilo album The Raven, stal se z něj trhák. Kapela zde experimentovala se syntezátory a dokázala navodit atmosféru, kterou by punková scéna ještě před dvěma lety nepřijala.
Kapela v roce 1979
V roce 1981 The Stranglers vydali temné a konceptuální The Gospel According to the Meninblack – syntetické, místy až bizarní album inspirované konspiračními teoriemi. To komerčně dost propadlo, ale jak samotní členové přiznali, právě „Gospelem“ si dokázali, že má cenu experimentovat a riskovat.
Zlatá hnědá, heroin a ženy
A právě z tohoto tvůrčího opojení se zrodila píseň, která navždy změnila jejich kariéru – Golden Brown. Greenfield přišel s motivem barokního cembala, i psychedelickou atmosférou celé skladby. Rytmicky se jednalo o neobvyklou kombinaci 6/8 a 5/8 taktů, což vytvořilo hypnotický a lehce kolébavý valčíkový nádech. O text se postaral Cornwell a jak později prozradil, píseň je o dvou aspektech jeho života, jež mu přinesly příjemné chvíle – o ženě a heroinu. Zbytek kapely měl ale s písní trochu problém. Báli se, že ji punkoví fanoušci odmítnou. To se také z části stalo, jenže na druhou stranu, skladba je dodnes největším hitem kapely, přičemž v roce 1981 dosáhla na 2. místo britské singlové hitparády.
Píseň vyšla i na dalším zvláštním albu La Folie a doprovázelo ji hudební video natočené v muzeu Leighton House. Vystoupení kapely stylizované do 20. let minulého století doplňují záběry z Egypta a Íránu, což podtrhlo exotickou atmosféru skladby, která nezačíná žádným intrem, ale rovnou posluchačům servíruje hypnotizující melodii, která se prolíná celým dějstvím. Zkrátka u kvalitního hlavního chodu není potřeba žádný předkrm.
The Stranglers se tehdy zcela odchýlili od kapel, které stále stavěly na syrové konfrontaci. Skladba Golden Brown ale přesto zněla jinak než to, co tehdy běželo v rádiích.
Často se říká, že ikoničtí The Clash ukázali svým albem London Calling z roku 1979, že punková energie nemusí nutně znamenat žánrové omezení. Na desce totiž čerpali z reggae, jazzu nebo rockabilly. Přesto zůstali pankáči. V tomto ohledu šli The Stranglers ještě dál. Ti díky experimentům s nástroji, které punk neznal, zcela překročili vlastní žánr a díky této odvaze se zapsali do historie jako jedna z nejpozoruhodnějších kapel své generace.
Jsou tady stále, i když punk už hodně vyprchal
The Stranglers hrají v pozměněném složení dodnes. Po odchodu Hugha Cornwella v roce 1990 převzal hlavní vokály a kytaru nový člen kapely Baz Warne, ale jen na deset let. V roce 2022 zemřel Dave Greenfield. Skupina i tak pokračuje v koncertování a vlastní tvorbě.
Její repertoár dnes zahrnuje jak rané punkové hity No More Heroes či Peaches, tak atmosférické skladby nové vlny z pozdějších alb. A stále vydávají i desky, přičemž ta poslední, Dark Matters (2021), ukazuje, že jejich tvorba má co nabídnout i dnes.
