Socialistická hobby: Jak jsme se bavili bez Instagramu

Život za socialismu měl pevnější pravidla, než je tomu dnes. A mezi nimi byla i pravidla trávení volného času. Člověk si poměrně jednoduše musel vystačit s tím, co bylo. Před rokem 1989 jsme samozřejmě nemohli tušit, jaké jednou budou možnosti zábavy, která je dnes na internetu. A navíc jsme byli uzavřeni v kleci, která nás brzdila v poznání západních vymožeností. Díky tomu ale na druhou stranu vznikla krásná, tvořivá a někdy i docela bizarní hobby scéna. Najdete se v ní také, a nebo patříte do generace, která může nasávat tuto zvláštní dobu už jen zprostředkovaně?

Kanagom jsem nepoužil snad 30 let, přesto stále znám jeho odér. Modelář byl totiž hrdina každého sídliště. Mně to nikdy moc nešlo, vždy jsem si slepil prsty a moje modely z Ábíčka byly vždy celé upatlané od lepidla. Neměl jsem na to trpělivost. To Venca od sousedů byl frajer. Chodil do kroužku modeláře a dělal vlastní návrhy a když Svazarm organizoval soutěže modelů letadel, aut nebo lodí, vždy patřil k nejlepším. V očích ostatních kluků měl status poloboha. My ostatní jsme se všelijak snažili a improvizovali. Když chyběla součástka, našla se doma pružinka z propisky nebo kolečko z hračky a makalo se na modelu dál. Dnes bych moji amatérskou modelařinu nazval outsider-art.

Za socialismu se sbíralo všechno možné. Měl jsem kamaráda, který jakmile měl od něčeho dva různé kusy, už zakládal sbírku. A kdo nesbíral poštovní známky, ten jako by nebyl. Filatelisté pořádali vlastní burzy v kulturácích a vyměňování přebytečných kusů bylo společenskou událostí. Také jsem byl jeden čas filatelistou a překvapivě jsem u tohoto koníčku vydržel poměrně dlouhou dobu. Dokonce mám ještě nějaká „cenná“ alba doma v knihovně.

Ale nesbíraly se jen známky. Fantazie střadatelů byla bezbřehá. Někdo sbíral odznaky, jiní milovali pivní tácky, nálepky ze zápalek, obrázky ze žvýkaček, pohlednice či plechovky od limonád. Našli se ale i tací, co střádali sáčky s cukříky z různých hotelů. Někomu přitom jeho koníček vydržel dodnes, což je krásné.

Před rokem 1989 nefotil hned tak někdo. Domácí focení se soustředilo na dovolené, svátky či Vánoce. Kdo chtěl víc, fotil umělecké snímky – přírodu, portréty nebo sport. Když pak přišel večer, koupelna se proměnila v temnou komoru — červené světlo, misky s vývojkou a ustalovačem a napjaté čekání, jestli se na papíře skutečně vynoří povedený snímek nebo jen šmouha. Fotky byly většinou černobílé, ale o to více si jich člověk vážil. Jeden čas jsem fotil v ulicích západní auta. Celý film na 36 snímků mi vydržel poměrně dlouhou dobu, ale pak jsem se mohl pochlubit krásnou sbírkou fiatů, fordů či renaultů.

Zahrádkářské kolonie byly světem samy pro sebe. Na pár metrech čtverečních se pěstovalo snad všechno. Jedna taková kolonie byla pod naší bytovkou. Lidé tam byli společenští a před skleníkem s paprikami a rajčaty se řešili televizní seriály. Když si sousedé důvěřovali, společně si zanadávali i na režim. Dnes je kolonie pod naší bytovkou minulostí, na jejím místě stojí novostavby a za nimi je supermarket. Ten sice také nabízí papriky a rajčata, ale oproti těm ze zahrádkářské kolonie působí tato zelenina jako tělo bez duše. Sousedé si totiž tehdy půjčovali nářadí, vyměňovali si semínka i rady, a tak zakousnutí do čerstvého kousku bylo i něčím víc než pouhým jídlem.

Hudba byla a je mým koníčkem stále a i dnes si hýčkám sbírku nosičů s mojí oblíbenou a někdy i dnes těžce sehnatelnou muzikou. Za socialismu měli hudebníci a fanoušci dva světy. Jeden byl oficiální, který k nám promlouval skrze televizi a rozhlas, případně zde ještě byla lidová škola umění. Neoficiální svět byl samozřejmě přitažlivější – sklepní koncerty, zakázaná muzika, západní kapely, burzy desek – to vše mělo mocné kouzlo. Kdo měl kazetu s nahrávkou „ze Západu“, stával se na čas centrem hudebního vesmíru. A kdo měl takový vinyl, byl Bohem.

Z osmdesátých let si vybavuji dva památné koncerty, které dokonce proběhly oficiálně – Depeche Mode v Praze v roce 1988, pak ještě Mírový koncert v Plzni, kde zahrála kapela Die Toten Hosen. Skupina Einstürzende Neubauten ale vzhledem k výtržnostem během vloženého vystoupení Michala Davida nemohla vystoupit.

Tramping měl v našich končinách dlouhou tradici. Mladí putovali s kytarou, spacákem a ešusem. Spalo se někdy i pod širákem, večer si pak vyprávěli historky z výprav. Člověk nemusel být bůhví jaký tramp, ale ten pocit, že se na chvíli odpoutáte od nudné šedi, která v pracovním týdnu snad na každého doléhala, byl osvobozující.

Socialistické hobby tak nebylo jen o zábavě. Byla to často i vynalézavost a improvizace. Lidé tvořili, pěstovali, sbírali a poznávali. Vše bylo mnohem těžší než dnes. Chybějící součástku na modelování si nešlo na dvě kliknutí objednat z druhého konce republiky a když nebyla poblíž, muselo se řešit, jak ji nahradit. K poslechu muziky nebylo Spotify, museli jsme své vysněné kapely shánět a když jsme je ulovili, mnohdy byla nahrávka v šílené kvalitě. Přesto byl takový poslech radostí. Zkrátka někdy je méně více.