Kulturní vyčerpání Západu: Co nám naznačují myši, poslední člověk a pád Říma?

Západní civilizace může být hrdá na své objevy, z nichž vzešly současné technologie, ale také na hodnoty pramenící z osvícenství. V současnosti však čelí problémům, které si lze jen těžko racionálně vysvětlit. Blahobyt, svoboda a individualismus tak na místo všeobecného pohodlí přinášejí i jakousi krizi identity, která vyúsťuje v osamělost, digitální izolaci, konzumerismus a částečně i v rezignaci na zaběhlé morální hodnoty. Klesá porodnost, tradiční role, na nichž je naše společnost vybudována, se vytrácejí, a naopak bují politický populismus zpochybňující přínos demokracie. To vše tvoří mozaiku, kterou bych nazval kulturním vyčerpáním. Možná se opravdu blížíme k civilizačnímu zlomu, což mohou naznačovat i historické zkušenosti a některé experimenty.

Calhounův experiment se zdánlivě spokojenou myší civilizací je poměrně známým fenoménem. Behaviorální psycholog John B. Calhoun zahájil pokus v roce 1968. Do uzavřeného prostoru umístil hlodavce tak, aby měli dostatek místa, jídla, vody, tepla a samozřejmě i bezpečí. Jedinou překážkou byla kapacita prostoru, která by myším bránila v neomezeném růstu populace. Hlodavci se v počáteční fázi pokusu skutečně divoce množili, až se zdálo, že zvířata nebudou mít prakticky žádný prostor k životu. Jenže k tomu nedošlo, nastala populační stagnace, zvířata se začala chovat patologicky, samci přestali mít zájem o samice, matky opouštěly mláďata, zvýšila se agrese, až někteří jedinci zůstali zcela apatičtí. Po tomto úpadku „myší ráj“ zcela vymřel. Calhoun jev označil jako „behaviorální propast“ a mnozí vědci dodnes vidí v jeho experimentu vizi osudu lidské nebo minimálně západní civilizace.

Na první pohled se takové srovnání může zdát trochu přitažené za vlasy. Ano, lidé nejsou myši. Ale ta analogie růstu s následnou ztrátou zájmu o udržení populace na přirozené úrovni rozpadem vztahů a společenských rolí připomíná současné lidstvo stále silněji. Přelidněná velkoměsta jsou plná osamělých jedinců, kteří nechtějí děti, jiní navzdory všem vymoženostem blahobytu ztrácejí smysl života, další pak upadají do svých sociálních bublin a v extrémním případě podléhají vlivu konspiračních teorií zpochybňujících třeba i vědecky ověřitelná fakta. Není pak divu, že se stále častěji hovoří o o kulturním, morálním a demografickém úpadku Západu. V konstelaci, kdy průměrný věk obyvatel roste, porodnost klesá, důvěra v instituce se hroutí jako domek z karet a konzum vládne kultuře, se experiment s myším rájem docela dobře srovnává s námi.

Někteří filozofové a myslitelé na tento trend upozorňují už docela dlouho. Oswald Spengler (1880–1936) již v roce 1918, kdy vydal knihu „Zánik Západu: Obrysy morfologie světových dějin“, tvrdil, že každá civilizace má svůj životní cyklus, jenž zkrátka jednoho dne skončí. Podle něj Západ vstříc konci svého paradigmatu vstoupil už na počátku 20. století. Jak na to přišel? Celkem jednoduše. Ohlédl se do minulosti, a i třeba v souvislosti se světovým konfliktem usoudil, že se lidský tvořivý duch změnil. Starou moudrost vystřídala technika, která je jen opakováním prvotního tvořivého impulzu. Vše lidské tak podléhá mechanizaci, a nakonec i sterilizaci ducha. Jako by Spengler viděl všechny ty výdobytky současnosti, kdy lidé hledí do obrazovek chytrých telefonů a jsou ochotni věřit všemu, co jim servírují.

Alternativní pohled nabídl britský historik Arnold Toynbee (1889–1975). Ve dvanáctisvazkovém díle „Studie dějin“ (vydáváno postupně v letech 1934 - 1961) zaměřeném na civilizace minulosti, vydedukoval, že ty, které dokáží čelit společenským proměnám a změnám prostředí, rostou. Pokud ale nutnost adaptace opadne, nebo naopak, když jsou tyto proměny civilizací ignorovány, hrozí krize a úpadek. Podle Toynbeeho byl už v době psaní díla moderní Západ nasycený svým technologickým triumfem a lidé již tehdy podle něj neměli potřebu reagovat na nové výzvy. Tím civilizace stagnuje a degeneruje.

Překvapivě se ale mnoho myslitelů úpadku moderní civilizace věnovalo už v době vrcholného osvícenství. Třeba Edward Gibbon (1737–1794) v díle „Úpadek a pád římské říše“ snad jako první upozornil na skutečnost, že mocnost nepadla jen v důsledku nájezdů barbarů. Poukázal na morální úpadek, korupci a také na ztrátu jakési občanské odpovědnosti. Překvapivě lze podobné rysy pozorovat i dnes – společnost se polarizuje, politická scéna není schopna dosáhnout shody i v tak zásadních věcech, jak přistupovat k hrozícímu globálnímu konfliktu. Ve stínu toho společnost stále více zpohodlňuje. A podobně jako Řím musel čelit nástupu nového náboženství, tedy křesťanství, i Evropa dnes musí vzdorovat zátěžové zkoušce spojené s expanzí islámu.

Jako progresivní tvrzení lze hodnotit i vizi „posledního člověka“, před kterým varoval Friedrich Nietzsche (1844–1900) v opusu „Tak pravil Zarathustra“. Jím popsaný jedinec si neklade žádné otázky a netouží po ničem vyšším než jen po pohodlí a bezpečí. Jde o člověka, jenž se vzdává možnosti cokoliv tvořit, vyvíjet se a podle Nietzscha tím jeho existence ztrácí smysl. V postmoderní době se „poslední člověk“ může docela dobře stát skutečností – ačkoliv je technologicky vybavený, z duchovního hlediska je zcela prázdný.

I v současnosti se studie psychologů, historiků a sociologů věnují různým fázím civilizace (v Česku např. Miroslav Bárta) a shodují se v jednom. Přemíra možností, informační přetížení a vše na dosah mohou být právě těmi faktory, které vedou k úzkosti, depresi a rezignaci. Máme vše, co potřebujeme k přežití, ale stačí jeden špatný krok, a můžeme ztratit vše, co tomuto přežití dává smysl. Lidé přestávají zakládat rodiny, přestávají si lidsky rozumět a realitu si nahrazují třeba sociálními sítěmi.

Je těžké zhodnotit, zda se jedná o nevyhnutelný cyklus a nebo jen o bod, ze kterého se naše civilizace může duchovně posunout zase o něco dál. Calhounovo varování tak nemusí být jen temným proroctvím, nabízí i podnět k zamyšlení, stejně tak jako další teorie, které jsem uvedl. Lidé podle všeho nepotřebují jen dobré materiální podmínky k životu, musí mít i touhu dál se vyvíjet a duševně se naplňovat.

Tištěné zdroje:

F. Nietzsche - Tak pravil Zarathustra (ISBN 978-80-7601-109-0)

E. Gibbon - Úpadek a pád římské říše (ISBN 80-7309-189-5)

A. Toynbee - A Study of Histoy (ISBN 97-8019-5050-80-6)

Internetové zdroje:

Calhounův experiment - https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2636191/

Sedmero zákonů - https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-stepan-kucera-sedmero-zakonu-miroslava-barty-40366296