Lawrence Oates: zmizel v bílé pustině, aby dal ostatním šanci přežít

Na počátku 20. století byl Jižní pól poslední velkou neznámou. Výpravy do Antarktidy proto nepředstavovaly jen vědecké expedice, ale byly i otázkou prestiže a národní cti. Britský důstojník a polárník Robert Falcon Scott chtěl, aby právě britská vlajka zavlála jako první na nejjižnějším místě planety.

Výprava Terra Nova vyrazila v roce 1910 s obrovskými ambicemi. Scott spoléhal na výdrž a sílu sibiřských poníků a lidské schopnosti precizní organizace. Jenže v krutých podmínkách bílé pustiny vše selhávalo. A ačkoliv výprava pólu dosáhla, nebyla tam první a cesta zpět se proměnila v peklo.

Lawrence Oates nebyl typickým badatelem. Jako voják britské armády byl zvyklý na řád a disciplínu, navíc pocházel ze šlechtické rodiny spravující obrovské pozemky v okolí Leedsu. Během búrských válek mezi jihoafrickými republikami sloužil u dragounů, kde získal hodnost poručíka. Tam také utrpěl těžké zranění stehenní kosti, ale zotavil se.

Do polární expedice vstoupil dobrovolně v roce 1910 jako odborník na práci se zvířaty, především se sibiřskými poníky, které Scott pro výpravu pořídil. Byl vybrán i pro závěrečnou část expedice, která měla dosáhnout pólu poté, co se od výpravy odpojily zásobovací skupiny.

Oates nebyl nadšený z některých Scottových rozhodnutí a nebál se je kritizovat. Scott ho proto neměl v oblibě a označoval ho za jednoduššího člověka. Jenže Oates byl spíše realistou. Když uviděl, jaká zvířata Scott zakoupil, zhrozil se. Byla stará a voják nevěřil, že by mohla zvládnout cestu k pólu. Poníky ve svých zápiscích označil jako „haldu střepů na odpis“.

U posádky se pro svoji otevřenost a kritiku nestal zrovna oblíbeným členem, což je patrné ze Scottových zápisků. Oates naopak nešetřil vedoucího expedice. Do svého deníku napsal: „Já sám Scotta nemám vůbec rád a nejradši bych se na celou věc vykašlal, kdyby se nejednalo o britskou expedici.“ Právě vlastenectví a touha vztyčit britskou vlajku na pólu byla motivací obou mužů, kteří se nakonec začali vzájemně respektovat.

Scottova výprava dorazila po komplikacích s lodí Terra Nova k Antarktidě až na konci října 1911. K pólu dorazila pětičlenná skupina složená ze Scotta, Oatese, Edwarda Wilsona, Henryho Bowerse a Edgara Evanse až 18. ledna 1912. Na geografickém Jižním pólu je ale čekalo zklamání. Sice cíle po 1 440 kilometrech chůze dosáhli, ale norský polárník Roald Amundsen byl o 35 dní rychlejší. Na místě zanechal stan i vzkaz. Scottův deník o této chvíli mluví jasně: radost z dosažení cíle okamžitě vystřídala beznaděj. Závod o dobytí Jižního pólu Británie nevyhrála a co víc, Scott věděl, že cesta zpět bude složitá.

Už během cesty k nejjižnějšímu bodu planety se ukázalo, že sibiřští poníci byli špatnou volbou. Špatně se brodili sněhem a konstantní teploty pod mínus 40 stupni Celsia také nezvládali. Scott je asi v půli cesty musel nechat utratit. Oates měl tedy pravdu. Sáně museli zbytek cesty táhnout muži. Někdy byl terén tak komplikovaný, že za den ušli jen 16 kilometrů.

Psychický i fyzický stav výpravy byl velmi špatný. Navíc se zhoršovalo počasí, zásoby ubývaly a stejně tak i síly. Právě tehdy se začal naplno projevovat Oatesův problém.

Cesta zpět se pro pětici mužů změnila v peklo. Kromě vichrů, sněhových bouří a ukrutného mrazu trápily badatele kurděje a brzy se začaly objevovat omrzliny. 17. února zemřel Edgar Ewans, který se několik dní před tím uhodil do hlavy při pádu na led. Zbylá čtveřice pokračovala s vidinou, že dosáhnou zásobovací stanice, ale počasí jim nepřálo.

Oates utrpěl těžké omrzliny obou nohou. Prsty mu postupně odumíraly, otevřené rány se nehojily a každý krok znamenal bolest, kterou si dnes jen těžko dokážeme představit. I tak pokračoval dál, ale v polovině března usoudil, že je pomalý a pro výpravu přítěží.

Jeho stav se zhoršil natolik, že 15. března řekl společníkům, aby ho nechali ve spacáku a pokračovali dál bez něj. To Scott důrazně odmítl.

V noci na 17. března opět venku zuřila sněhová bouře. Teploty klesly hluboko pod minus čtyřicet stupňů. Tehdy se Oates podle Scottových zápisků posadil, oblékl si kabát a klidným hlasem vyčerpané čtveřici oznámil: „Jdu ven a možná mi to bude chvíli trvat.“ Poté otevřel stan a zmizel v bílé tmě, a to přesně v den svých 32. narozenin. Nikdo neměl sílu ho zastavit, přestože všichni zřejmě věděli, co to znamená.

Oates nebyl nikdy nalezen. Antarktida jeho tělo pohltila beze stopy. Scott a zbytek výpravy žili jen o několik dní déle. Smrt je zastihla ve sněhové vánici pouhých jedenáct mil od zásobovacího skladu.

Osud Lawrence Oatese je zvláštní tím, že sice nedosáhl žádného triumfu, nevrátil se jako hrdina, ani se díky jeho odhodlání nezachránil zbytek výpravy, kterou by brzdil. Britská společnost však tehdy jeho čin vnímala jako ztělesnění ideálů své doby. Muž, který se obětoval, aby dal naději na život ostatním, se v očích veřejnosti stal hrdinou číslo jedna. V krajní situaci vědomě jednal tak, jak jednal – s klidem a ohledem na druhé.

Osud celé expedice by ale mohl být zahalen tajemstvím až dodnes. Umrzlého Scotta a jeho tři druhy objevila v listopadu téhož roku záchranná skupina. Ve stanu, kde mrtví spočívali, byly i deníky, které odhalily strasti celé výpravy. Do nich Scott mimo jiné napsal: „Antarktida je strašné místo.“

Jediný lidmi neosídlený kontinent neuděluje medaile ani památníky. Bere si lidi a příběhy nechává těm, kteří přežijí. Lawrence Oates tam zemřel, ale přežil jinak – v paměti, v denících a v jediné větě, která se stala nesmrtelnou.

Zdroje: