Článek
Ščedrin se narodil jako Michail Jevgrafovič Saltykov roku 1826 do privilegované statkářské rodiny, ale místo vděčnosti za své postavení si z domova odnesl úplně jiné zkušenosti, které mu daly docela slušnou průpravu do života. Poznal, co je to nespravedlnost ze strany carských úřadů a pokrytectví. A pro obě tyto věci pocítil odpor. Už v mládí totiž pochopil, že ruská společnost stojí na strachu, přetvářce a kruté hierarchii, kterou se nikdo neodvažuje zpochybnit nahlas.
To vše se ale přetavilo snad v největší ironii jeho života, protože se sám stal státním úředníkem. A tak muž, jenž prakticky celý život psal o zkaženosti moci, byl v podstatě její součástí. Jenže zřejmě právě to z něj udělalo výjimečného spisovatele a satirika.
Saltykov-Ščedrin nepsal o systému zvenčí, znal ho zevnitř, z kanceláří plných papírů a z provinčních úřadů, kde se rozhodovalo o lidských osudech s chladnou samozřejmostí. Viděl malost, zbabělost i papalášství, a to vše vtělil do literatury.
Prozřel ve vyhnanství
V polovině 40. let 19. století a zejména po evropských revolucích v roce 1848 byla ruská vláda velmi citlivá na jakoukoli formu liberalismu nebo kritiku feudálního systému a úřednické byrokracie. Ščedrin, který psal satirické texty, v nichž ostře kritizoval nevolnictví, korupci úředníků, alkoholismus a pokrytectví šlechty, se tak zcela logicky stal „nepřítelem aparátu“.
Carský režim jej považoval za hrozbu stability, a proto byl roku 1848 za „nebezpečné myšlenky“ poslán z Petrohradu do vyhnanství ve Vjatce (dnes Kirov). Pro mladého autora to byl ponižující trest, nicméně i tato zkušenost se propsala do formování jeho myšlení. Ve Vjatce totiž okusil jakousi laboratoř absurdity.
Vjatka, dnes Kirov
Ocitl se mezi úředníky bez sebemenších schopností, zato s neomezenou mocí, s vodkou po ruce a praktikami, které na malém provinčním městě vyvolávaly strach a děs. Ščedrin zde začínal chápat, že problém není v těchto jednotlivcích, ale v samotné struktuře ruské společnosti. Proměnil se tak v cynického realistu, jenž přestal věřit na zázrak, že by se snad něco mohlo změnit k lepšímu.
Pravda v zemi plné cenzury a alkoholu
V carském Rusku nebylo možné psát otevřenou kritiku. Saltykov-Ščedrin si proto vytvořil vlastní jazyk – jazyk nadsázky, grotesky a absurdního humoru. Jeho texty působí jako podivné bajky o hloupých městech a ještě hloupějších úřednících, ale čtenář hodně rychle pochopí, že nejde o fantazii.
Po návratu v roce 1856 do Petrohradu začal psát pod pseudonymem Ščedrin povídky Obrázky z gubernie vydávané v časopise Ruský věstník. Ty si získaly takovou popularitu, že vyšly knižně. Dílo by se dalo chápat jako fikce, ale tehdejší ruský čtenář pochopil, že jde o trefný popis reality, ve které žije, jen posunutý o krok dál, aby mohl projít cenzurou. Smích se u Ščedrina stal maskou, za níž se skrýval bezútěšný obraz společnosti, která se točí v kruhu.
I přes literární úspěch stále pracoval na úřadě, přičemž byl jmenován viceguvernérem. Psal ale i nadále. Přispíval do časopisů a vydával knihy. Až v roce 1862 opustil státní aparát a stal se redaktorem v časopisu Sovremennik. Zde vydržel dva roky. V redakci se rovněž setkal s byrokracií, neschopností, korupcí a prospěchářstvím, a tak se vrátil na úřad. Tehdy zklamaně prohlásit památný výrok: „Probuďte mě za 100 let a zeptejte se, co se děje v Rusku, a já okamžitě odpovím - pijí a kradou.“
Ščedrin tehdy zcela rezignoval. Tři roky nepsal. Zcela přestal doufat, že by se společnost, se kterou sdílel jeden stát, mohla nějak změnit. Věřil však, že má smysl psát, dokud dokáže pojmenovat lež a zesměšnit ji.
Ščedrinův památník v Moskvě
A tak coby penzista napsal svá nejlepší politicky a společensky satirická díla, která jej proslavila nejvíce – Historie jednoho města (1870), Páni Taškentci (1872) a Panstvo Golovlevových (1880). Ščedrin v nich ukazuje, že je společnost nemocná a bez velké naděje na uzdravení. A když carská cenzura ještě zesílila, začal psát kritické bajky a pohádky. Možná právě proto působí jeho texty i dnes tak nečekaně aktuálně.
Ščedrin zemřel v dubnu 1889 ve věku 63 let. Možná není tak slavný jako jiní velcí ruští spisovatelé, jeho pohled na svět byl však nadčasový. A možná i proto je v současné době s ohledem na události na Ukrajině, znovu objevován.
