Článek
Dobývání vesmíru je většinou spojováno s velkými objevy a hrdinskými činy prvních astronautů. Vlajka zapíchnutá v prachu, Země visící na černém nebi a slavná slova o malém kroku pro člověka a velkém skoku pro lidstvo. Jenže i v těchto chvílích zůstává člověk člověkem, potřebuje dýchat, jíst, potí se, má možná i strach a občas si také potřebuje odskočit. A právě jedna z našich nejzákladnějších potřeb se přihlásila o slovo v případě Buzze Aldrina, který zrovna plnil misi na povrchu naší oběžnice.
Druhý muž na Měsíci s neobvyklým prvenstvím
Edwin „Buzz“ Aldrin je „ten druhý“. Druhý člověk, který jako člen posádky mise Apollo 11 vstoupil 20. července 1969 na povrch Měsíce. V učebnicích je samozřejmě zmiňován, ale jeho kroky jsou ve stínu Niela Armstronga, jež na lunu vstoupil jako první.
Aldrin tehdy zůstal ještě chvíli uvnitř modulu, protože plnil rutinní úkoly. A poté, co vstoupil na na povrch Měsíce, na něj přišla potřeba. Samozřejmě, že se na Měsíci doopravdy nevymočil. Jeho skafandr byl pro tento případ vybaven jednoduchým, technicky funkčním, ale nijak komfortním systémem pro sběr moči. Kontaminace mimozemského tělesa lidskou organickou hmotou by byla s ohledem na vědecké bádání samozřejmě zcela nepřípustná. Astronaut tak po dokončení všech úkolů vzal svůj výkal ve speciálním sáčku zpět do modulu Apolla 11.
Aldrin vystupuje z modulu na povrch Měsíce.
Z dnešního pohledu to zní možná úsměvně, jenže právě v tom spočívá síla tohoto detailu. První pobyt lidí na Měsíci byl sice triumfálním gestem, ale současně také ukázal, že i když dosahujeme těch největších met, jsme stále lidé. Tělo si zkrátka nevybírá historické okamžiky.
Technologie versus lidství
Program Apollo byl zázrakem inženýrství. Počítače, které by dnes nestačily ani dětem na hraní, řídily stroj letící stovky tisíc kilometrů od Země. Každá sekunda mise byla pečlivě plánována, každá součástka raketoplánu a modulu měla svůj účel. Přesto zůstával jeden faktor, který nešlo plně zkrotit: lidské tělo. Močení ve skafandru nebylo komfortní, ale bylo nutné. A žádná alternativa neexistovala.
Aldrin o tom později mluvil bez studu, s typickým suchým humorem. Věděl, že tím neshazuje význam mise. Ukazoval, že za technickým zázrakem stáli skuteční lidé, nikoli bezchybní polobozi v bílých kombinézách.
Buzz Aldrin na povrchu Měsíce
Astronaut, který z vrcholu spadl na samé dno
Druhý muž na Měsíci na rozdíl od Armstronga nikdy nepůsobil jako ikona. Byl přímočařejší, otevřenější a po návratu z Měsíce si prošel velmi špatným obdobím. Bojoval s depresemi a alkoholismem. Dosáhl tak nejvyšší mety, kterou bylo v 60. letech možné vůbec dosáhnout, přesto spadl na úplné dno, aby se pak znovu odrazil na vrchol.
V roce 2002 byl jmenován prezidentem Georgem Bushem do Prezidentské komise pro budoucnost amerického leteckokosmického průmyslu. Dnes, ačkoliv je mu už 95 let, je vlastníkem firmy Starcraft Enterprises. Je praktikujícím presbyteriánem a po přistání Apolla 11 na Měsíci tam soukromě přijal svaté přijímání, což tehdy zůstalo bez publicity kvůli dřívějším kontroverzím kolem biblického čtení při misi Apollo 8.
Země při pohledu z Měsíce. Fotografie vznikla během mise Apollo 11.
Aldrin se výrazně prosadil i jako herec a dabér. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy, opakovaně se objevil sám za sebe v seriálech Simpsonovi či Teorie velkého třesku, zahrál si ve filmu Transformers 3 a ve hře Mass Effect 3 propůjčil hlas vypravěči příběhu.
První člověk, který se na Měsíci vyčůral, zkrátka nebyl žádný cynik ani provokatér, ale ani superstar. Byl to muž, který vstoupil na cizí svět a na chvíli si musel vyřešit ten nejpozemštější úkol. A právě tím se Buzz Aldrin paradoxně přiblížil každému z nás.
Zdroje: zmescience.com, nasa.gov, airandspace.si.edu
