Článek
Pondělní sychravé odpoledne. Děti jsou po nemoci, ale svoje oblíbené odpolední kroužky si nechtějí nechat ujít. Mám sice cestu mimo město jiným směrem, ale aby toho na ně první školní den po marodění nebylo moc, rád se trochu zdržím a děcka vezmu autem. Navíc začíná pršet.
Doma probíhá tradiční chaotický kolotoč a jak už to tak bývá, vyrážíme na poslední chvíli. Provoz je velký a před každou křižovatkou popojíždíme v koloně. Na místo tak dorážíme na poslední chvíli, jenže parkovací místa jsou obsazená, auta stojí i na K+R parkovišti. Dětem tedy přibrzdím na místě určeném pro zásobování, které navazuje na autobusovou zastávku.
Na zastávce stojí poměrně dost lidí, většina z nich vypadá jako studenti nedaleké umělecké školy. Mezi nimi vyniká slečna ve žlutém kabátu a červeném baretu.
Děti vystupují, mladší dceři to jde pomaleji a většinou se jí samotné nepodaří správně zabouchnout zadní dveře. Volám na ně, ale už běží na kroužky. No nic, musím vystoupit, obejít auto a dveře zavřít.
V momentě, kdy jsem zadní dveře zavřel, se ke mě přiblížila právě ta mladá dívka ve výrazném oblečení. Vůbec jsem netušil, co by po mně mohla chtít. „Že by snad dětem něco vypadlo, ona si toho všimla a byla tak ochotná a přinesla mi to?“ blesklo mi rychle hlavou.
Mýlil jsem se. Studentka se přede mne demonstrativně postavila a náhle zakřičela: „Město patří lidem, ne autům.“
S takovou formou protestu jsem se osobně setkal poprvé. Byl jsem natolik zaskočený, že jsem stihl jen zareagovat otázkou: „A v těch autech snad jezdí místo lidí mimozemšťané?“ Dívčina však beze slov odběhla vstříc právě přijíždějícímu autobusu.
Argument, že město je pro lidi a ne pro auta, chápu jako aktivistickou demagogii. Ta auta ve městech se neřídí sama, neřídí je ani mimozemšťané. Řídí je lidé, kteří ve městech bydlí nebo pracují. Jen se podívejte, kolik stojí aut u sídlišť. Pak jsou tu zásobovací auta. Lidé si objednávají kurýry, aby jim přivezli jídlo, chodí do obchodů, kde si nakupují zboží, které bylo na místo dopraveno autem a vyzvedávají si balíky přivezené dodávkami.
Možná mi tím chtěla naznačit, že děti by mohly využívat hromadnou dopravu a ne se nechávat vysazovat přímo před kroužkem. Jenže slečna na hranici dospělosti za prvé vůbec nemůže znát okolnosti, které mě donutily vést potomky jako krále a královnu až před kroužek, a za druhé nemůže mít ani ponětí o tom, jak dokáže být rodičovství náročné a někdy i vyčerpávající.
Kolem dvacítky nemívají lidé moc starostí, případně se zaobírají problémy, které v porovnání s opravdovou starostí o rodinu a děti mají prachbídný význam. A přesně tak chápu i naivní protest té mladé dívky.
Zároveň neříkám, že je dobré, když jsou města plná aut. Jenže ono to opravdu občas jinak nejde, třeba už z časových důvodů. Navíc s malými dětmi je pro rodiče auto občas spása. Třeba už jen samotná cesta k lékaři by se nám hromadnou dopravou prodloužila o dlouhé desítky minut.
Je totiž paradoxní, že třeba v našem městě se téměř vždy a všude (zácpa nezácpa) dostanu z jednoho konce města na druhý rychleji a levněji autem než hromadnou dopravou. Motivujte pak lidi, aby nechávali své vozy doma a nebo je vůbec neměli. Takto budou města patřit lidem v autech i nadále.
