Článek
V sedle svého kola projíždí regiony, které jsou považovány za nebezpečné. Přibližuje tak divákům svět, do nějž by se jen tak nepodívali a to jiným způsobem než v klasických dokumentech. Aktuálně má za sebou cestu napříč Afghánistánem, zemí, kde se krása přírody prolíná s politickými a společenskými riziky.
Cesta do neznáma
Max začal svou aktuální cyklistickou pouť už v roce 2023. Projel Japonskem, Vietnamem, Nepálem, Čínou, Pákistánem, Afghánistánem a nyní se nachází v Uzbekistánu. Cestuje sám, pouze na kole a s potřebným vybavením. Často spí uprostřed divočiny v malém stanu, někdy se ubytuje v hotelu. Všechny své zážitky sdílí na sociálních sítích, přičemž určitě nejpřínosnějším formátem jsou videa na jeho YouTube kanále.
Maxovu neobvyklou cestu jsem začal sledovat, když se po legendární Karákóramské dálnici přesouval z východní Číny do Pákistánu a přes pohoří Kašmír zamířil do Afghánistánu. Hranice obou států překročil v Torkhamu. Už samotný vstup do země znamenal nejen administrativní oříšek v podobě cestovních povolení, ale otevřel i otázku bezpečnosti. Samozřejmě už jeho předchozí dobrodružství nebyla procházkou růžovým sadem, ale riziko se většinou skrývalo pouze v nevyzpytatelnosti vysokohorského počasí.
Pákistán. Nedaleko Karákóramské dálnice
Max si během svého putování zeměmi, jež nejsou vyloženými ráji pro turisty, dal za cíl, že se pokusí ukázat jejich tváře z jiného pohledu, než jsou často prezentovány. Co se týče Afghánistánu, jeho mediální obraz je většinou spojen s válkou nebo migrací. Je to ale i země úchvatné přírody. Trasu zvolil severní částí země, přičemž musel na kole projet monumentální pohoří Hindúkuš, a pak dorazit do Uzbekistánu. To vše na kole s minimální výbavou.
Hory, vítr, horko a nekonečné stoupání
Terén v centrálním Afghánistánu je drsný. Asfaltová silnice na mnoha místech často znenadání končí a kolo se mění v břímě, které je nutné tlačit strmými svahy. Max popisuje, jak i několikrát denně musel překonávat brutální převýšení.
Nepřítelem se mu stal také vítr. Ten proti němu vanul prakticky každý den a z jízdy se tak stával boj nejen s krajinou, ale i s vlastní vůlí. Přesto v těchto těžkých chvílích obdivoval krásu místní přírody – hluboká údolí, modrá jezera a monumentální hory, které před ním vyrůstaly jako z jiného světa.
Jeden z nejdramatičtějších okamžiků zažil u jezera Band-e Amir. V noci se jeho stan ocitl na hraně útesu ve výšce tří tisíc metrů a zuřivá bouřka mu nedovolila zamhouřit oka. V těch chvílích si uvědomil, že dobrodružství je vždy vykoupeno dávkou strachu.
Taliban, kontroly, samopaly, energy drinky v obchodech a téměř žádné ženy na ulicích
Součástí jeho cesty byly kontrolní průjezdy stanovišti Talibanu. Na mnoha místech musel předkládat cestovní doklady, často mu prohlíželi telefon, fotky a videa v něm. Max přitom většinu času stále natáčí a popisuje, že jeho zkušenosti nebyly zdaleka tak hrozivé, jak očekával. Většinou šlo o rutinní záležitosti a úředníci, které potkával, byť vypadali hrozivě, obzvláště se samopalem na zádech, se k němu chovali přátelsky. Dokonce si s ním dělali i selfie.
Portrét s Talibanci, žehličkou a samopalem
Max také natáčel momenty, kdy byl Talibánci pozván na čaj či na jídlo. Občas jej svezli na korbě auta, třeba v těžkém stoupání nebo jednou, když teplota dosahovala skoro čtyřiceti stupňů. Max říká, že Afghánistán je zemí plnou kontrastů – tvrdé podmínky a přísná pravidla se tu střetávají s pohostinností a zvědavostí obyčejných lidí. Jak ale také nepřekvapivě dodává: „Sakra, kde jsou ženy?“ Těch během několikasetkilometrové cesty zemí viděl poskrovnu a pouze zahalené.
Zajímavé je také nahlédnutí do afghánských obchodů, kterým dominují energy drinky a sladkosti, nicméně všudypřítomná chudoba se odráží i na vzhledu těchto prodejen. Nečekejte, že uvidíte supermarkety nebo samoobsluhy. Často jde jen o chýše s mrazákem a pár regály.
U jedné z hostitelských rodin
Každodenní realita cestovatele zapomenutou krajinou
Kdo se vydá na podobnou cestu, musí počítat s tím, že logistika je složitější než kdekoliv jinde. V menších vesnicích často není možné nakoupit jídlo, a proto si Max vždy nesl zásoby na dva dny. Vodu často získával z pramenů a v nouzi i z řek, kdy ji musel převařovat a filtrovat.
Na poslední den své afghánské cesty však nikdy nezapomene – při předjíždění jej srazilo auto. Odnesl to odřeninami, ale kolo přežilo a cesta mohla pokračovat. Následný přechod hranic do Uzbekistánu byl pro něj jako vstup do jiného světa. Sice musel projít několikahodinovou kontrolou, ale následné ubytování v hotelu Hilton mu přineslo po dlouhé době komfort. „Tohle ubytování, to je něco. Nic podobného jsem v Afghánistánu nemohl zažít,“ říká s úlevou v zatím posledním videu.
Maxovo kolo před obchodem
Max Roving svými cestami otevírá dveře do světů, jež alespoň mně připadají vzdálené, nepochopitelné a nebezpečné. Cestuje stovky kilometrů na kole na vlastní pěst. S sebou si veze i veškerou výbavu – je obtěžkán brašnami s oblečením, zásobami potravin a vody, powerbankami, notebookem, solárními panely i nářadím. U sebe má také svůj jediný domov, malý stan, v němž nocuje, když zrovna není k dispozici žádné jiné ubytování, a to se stává poměrně často.
Pro diváky jsou Maxova videa jedinečným pohledem na to, jak vypadá každodenní život na místech, kam vás žádná cestovní kancelář nedoveze. Mísí se v nich surová autenticita s jeho elánem a i díky tomu už má statisíce sledujících.
Mešita ve městě Mazár-e Šaríf (v blízkosti hranic s Uzbekistánem)
Anketa
Zdroje:
