Na Měsíci žijí lidé, oznámily noviny v roce 1835 jako hotovou věc

Bylo úterý 25. srpna 1835 a v ulicích New Yorku se prodávalo nové číslo slavného deníku The Sun. Čtenáři v něm našli zprávu, která působila zcela neuvěřitelně. Slavný britský astronom John Herschel měl při pozorování oblohy z Jižní Afriky učinit mimořádný objev. Na Měsíci je život!

A nebyl to prý žádný drobný organismus. Na měsíčním povrchu měly růst rostliny a pohybovat se nejrůznější zvířata. Nakonec se prý objevily také bytosti, které se nápadně podobaly člověku.

Článek přitom nebyl napsán jako pohádka. Tvůrci ho stylizovali jako seriózní vědeckou zprávu.

Astronom John Herschel skutečně existoval. Byl uznávaným odborníkem a synem slavného Williama Herschela. V roce 1834 odjel do Kapského Města, kde pozoroval jižní oblohu a vytvářel rozsáhlé katalogy hvězd a mlhovin.

Právě jeho skutečná výprava se stala základem podvrhu. The Sun začal zveřejňovat sérii článků nazvaných Great Astronomical Discoveries. Text tvrdil, že Herschel použil obrovský a mimořádně výkonný teleskop a dokázal díky němu pozorovat povrch Měsíce dosud nevídaným způsobem.

Na Měsíci se dle novin nacházely rozsáhlé oblasti vegetace. Objevila se různá zvířata – například bizoni, jeleni, medvědi nebo podivní tvorové připomínající pozemské druhy.

Čím déle příběh pokračoval, tím byl neuvěřitelnější. Jedním z nejbizarnějších objevů měl být dvounohý bobr. Dokázal používat oheň, stavěl si obydlí a pečoval o mláďata podobně jako člověk.

A potom přišlo něco ještě bizarnějšího – Měsíčňané. V dalších pokračováních se totiž objevily bytosti podobné lidem.

Některé měly křídla a vypadaly jako zvláštní směs člověka a netopýra. Později dostaly dokonce latinský název Vespertilio-homo. Podle článku měly žít ve velkých skupinách a jejich chování naznačovalo inteligenci.

The Sun publikoval celkem šest článků. Poslední vyšel 31. srpna 1835. Příběh mezitím začaly přebírat další noviny a fantastické zprávy se šířily i mimo New York.

Za celým příběhem stál britský novinář Richard Adams Locke, který pracoval pro The Sun. Dnes bychom jeho text označili za hoax. Ve skutečnosti měl být původně satirou. Locke si dělal legraci především z tehdejších představ, podle nichž mohl být vesmír plný života a dalších civilizací.

Jedním z jeho terčů byl reverend Thomas Dick, který podobné myšlenky popularizoval. Jenže Lockeův vtip se poněkud vymkl kontrole.

Lidé totiž začali příběhu věřit. A noviny měly z celé věci obrovský prospěch.

Dnes máme tendenci si představovat, že tehdejší důvěřivost lidí byla způsobena především nedostatkem informací.

V roce 1835 svět fungoval jinak. Noviny byly relativně novým masovým médiem. Vědecké objevy fascinovaly veřejnost a nové technologie působily téměř magicky. Když se proto příběh tvářil dostatečně vědecky a obsahoval jméno skutečně slavného astronoma, nebyl důvod mu nevěřit.

Texty navíc byly napsány velmi přesvědčivě. Neříkaly jednoduše: „Na Měsíci žijí lidé.“ Nabízel podrobnosti. Popisoval krajinu, zvířata, jejich chování i prostředí. Právě množství detailů mohlo příběhu dodávat zdání pravdivosti.

A stejný princip vlastně známe i dnes. Čím více konkrétních údajů, fotografií a odborně znějících slov falešná zpráva obsahuje, tím důvěryhodněji může působit.

Příběh navíc dostal něco, co dnešní falešné zprávy využívají neustále – obrazový doprovod. Na jednom obrázku tak můžeme vidět fantastickou měsíční krajinu a tvory, kteří vypadají jako něco mezi člověkem a netopýrem.

Pro tehdejšího čtenáře muselo jít o mimořádně přesvědčivý důkaz. Vždyť když něco vyšlo v novinách a ještě k tomu existoval obrázek, proč by to neměla být pravda?

Největší ironie celého příběhu spočívá v tom, že skutečný John Herschel se na žádném takovém objevu nepodílel. Jeho jméno si Locke jednoduše vypůjčil.

Herschel později zjistil, co se stalo, ale údajně ho celý příběh jen pobavil. Problém však byl, že jeho jméno už bylo s podvodem spojeno a deník The Sun mezitím získával pozornost, jakou by si běžnými zprávami jen těžko zajistil. Příběh byl tak úspěšný, že se z něj stal jeden z nejslavnějších novinových podvodů 19. století.

Na Velkém měsíčním podvodu, jak se pro fabulaci začalo říkat, je možná nejzajímavější ještě něco jiného než samotní měsíční lidé. Ukazuje nám, že technologie se mění mnohem rychleji než lidská důvěřivost.

V roce 1835 samozřejmě nebyl internet, sociální sítě ani umělá inteligence. Nebyly ani fotografie, které by mohly falešný příběh doprovodit.

Stačil však dobře napsaný text, slavné jméno, několik odborně znějících detailů a fantastická ilustrace. A lidé začali příběh šířit dál přesně jako dnes. Rozdíl je jen v rychlosti.

Zdroje: lindahall.org, history.com, saturdayeveningpost.com