Článek
Když se mluví o seskoku ze stratosféry, většině lidí se vybaví legendární Felix Baumgartner (1969 – 2025). Rakouský dobrodruh v roce 2012 seskočil z kapsle zavěšené pod balonem a při volném pádu z výšky přes 39 km překonal rychlost zvuku. Jeho skok sledovaly online miliony lidí.
Jenže o dva roky později padl další rekord, který dodnes nikdo nepřekonal. A stalo se to v podstatě bez velkých gest, obří reklamní kampaně a bez celosvětového mediálního humbuku.
24. října 2014 vystoupal Američan Alan Eustace do výšky 41 422 metrů a následně se vydal střemhlav na cestu zpět k Zemi. Šlo o nejvyšší seskok padákem v historii lidstva.
Alan Eustace v roce 2008
Není to profesionální dobrodruh
Seskok Alana Eustace je o to více zajímavý, že on sám není klasickým adrenalinovým sportovcem. Narodil se v roce 1957 a většinu kariéry strávil v technologickém světě. Dlouhá léta pracoval ve společnosti Google, kde zastával vysoké manažerské pozice.
Touha posouvat hranice ho však neopustila ani mimo kancelář. Létání, technika a výzkum extrémních podmínek ho fascinovaly dlouhodobě. Právě spojení technických znalostí a odvahy ho nakonec dovedlo k projektu, který překonal dosavadní rekordy.
Na rozdíl od Baumgartnerova mediálně sledovaného projektu se Eustace rozhodl pro výrazně jednodušší přístup. Nepoužil přetlakovou kapsli. Celou cestu vzhůru absolvoval ve skafandru zavěšený přímo pod obřím heliovým balonem.
Cesta do stratosféry
Výstup do rekordní výšky začal za tmy nad pouští v Novém Mexiku. Balon se pomalu zvedal vzhůru a během přibližně dvou hodin dopravil Eustace do výšky, kde už je atmosféra velmi řídká.
Ve výšce přes 41 kilometrů je tlak již tak nízký, že lidské tělo bez ochrany nepřežije. Proto byl Eustace vybaven přetlakovým skafandrem podobným těm, které používají astronauti. Když nastal okamžik seskoku, oddělil se od balonu a začal padat směrem k Zemi.
Pád rychlejší než zvuk
První minuty seskoku v řídkém vzduchu s minimálním odporem probíhaly tak, že Eustace postupně zrychloval až na přibližně 1 321 kilometrů za hodinu. Překonal tak rychlost zvuku a stal se jedním z mála lidí v historii, kterým se to podařilo bez použití motorového pohonu.
Při podobných seskocích však nejde jen o rychlost. Velkým rizikem jsou nekontrolované rotace těla. Pokud se člověk začne ve vysoké rychlosti otáčet kolem vlastní osy, může si způsobit vážná zranění nebo upadnout do bezvědomí. Z tohoto důvodu měl dobrodruh za sebou stabilizační padáček, který mu pomáhal udržovat správnou polohu během nejkritičtější fáze pádu.
Po několika minutách volného pádu se dostal do hustších vrstev atmosféry, otevřel hlavní padák a nakonec i bezpečně přistál. Celý let od startu až po dosednutí trval zhruba dvě hodiny a patnáct minut.
Felix Baumgartner změnil pravidla hry
Přestože dnes rekord patří Eustaceovi, nelze psát o stratosférických seskocích bez zmínky o Felixu Baumgartnerovi. Právě on se v roce 2012 stal prvním člověkem, který při volném pádu překonal rychlost zvuku.
Jeho seskok přinesl množství dat využitelných při vývoji ochranných systémů pro piloty a astronauty. Právě Baumgartnerův úspěch otevřel cestu k dalším pokusům o překonání výškových rekordů.
Felix Baumgartner v roce 2014
Muž, který inspiroval všechny ostatní
Kořeny zmíněných rekordů však sahají ještě mnohem hlouběji do minulosti. Už v roce 1960 vystoupal americký pilot a důstojník letectva Joseph Kittinger do výšky přes 31 kilometrů, odkud seskočil.
Jeho seskok byl součástí vojenského programu zaměřeného na výzkum přežití ve vysokých výškách. Tehdejší technologie byly nesrovnatelně jednodušší než dnes a Kittinger vědomě podstupoval obrovské riziko.
Rekord pak vydržel více než půl století. Ještě zajímavější je fakt, že právě Kittinger se později stal poradcem projektu Felixe Baumgartnera a pomáhal mu připravovat seskok, který jeho vlastní historický výkon překonal.
Joseph Kittinger po seskoku v roce 1960
Kam až lze zajít?
Alan Eustace dnes stále drží rekord nejvyššího seskoku padákem v historii. Od jeho výkonu uplynulo více než deset let a nikomu se zatím nepodařilo posunout hranici ještě výš. Pravděpodobně se o překonání rekordu už nikdo nepokusí. Možná to už ani není možné. Takové projekty totiž stojí miliony dolarů, vyžadují špičkové technické zázemí a nesou značná rizika. Navíc rozdíl mezi atmosférou a kosmickým prostorem je stále tenčí a každý další metr znamená výrazně složitější podmínky pro seskok.
Přesto podobné rekordy nepřestávají fascinovat. Někteří lidé dokáží překonávat hranice a ti nejodvážnější mají ochotu vydat se tam, kam si předtím nikdo netroufl.
