Článek
Zkuste na chvíli zadržet dech. Půl minuty je to ještě snesitelné, ale po minutě už začne být většina lidí neklidná. Dvě minuty vydrží málokdo a pokud ano, přichází silné nutkání se nadechnout. A teď si představte, že existuje člověk, který vydržel bez jediného nádechu téměř třicet minut.
Chorvatský freediver a sportovec Vitomir Maričić vytvořil tento neuvěřitelný rekord v roce 2025 v takzvané statické apnoi. Ve vodě nehybně ležel 29 minut a 3 sekundy. Předchozí nejlepší pokus překonal o téměř pět minut. Jak je něco takového vůbec možné? A kde končí hranice lidského těla?
Na hranici možností
Na první pohled se může zdát jeho výkon až podezřelý. I laici totiž vědí, že mozek bez kyslíku odumírá po několika minutách. V čem je tedy háček?
Odpověď je celkem jednoduchá a zároveň fascinující. Maričić se totiž na rekord pečlivě připravoval. Nebylo to tak, že by se ponořil s obyčejným nádechem vzduchu. Před pokusem zhruba deset minut dýchal čistý kyslík přes speciální masku připojenou ke kyslíkovému systému.
To však neznamená, že by měl během pokusu nějakou zásobu kyslíku. Ve chvíli, kdy se čas jeho rekordu začal počítat, nedýchal a byl bez jakékoliv přístroje obličejem ponořený. Kyslík si pouze předem „nabil“ do organismu.
Běžný vzduch obsahuje asi 21 procent kyslíku. Při rekordních pokusech však sportovec inhaluje téměř stoprocentní kyslík, díky čemuž se tělo nasytí výrazně více než obvykle. Krev přenese větší množství kyslíku do tkání a organismus získá jakousi rezervu, kterou může během dlouhého zadržení dechu postupně využívat.
Je důležité dodat, že samotný kyslík by netrénovaným lidem nestačil. Bez extrémního tréninku by něco podobného většina lidí nezvládla.
Nedostatek kyslíku není hlavní problém
Mnohé možná překvapí jedna věc. Pocit, že se „musíme nadechnout“, nevzniká primárně kvůli nedostatku kyslíku. Ve skutečnosti za tím stojí hlavně oxid uhličitý (CO₂), který se v těle postupně hromadí. Čím vyšší je jeho koncentrace v krvi, tím nepříjemnější signály vysílá mozek a člověk má pak silné nutkání nadechnout se.
Právě proto freediveři netrénují jen plíce. Učí se především snášet vysokou hladinu CO₂, aniž by propadali panice.
Psychika zde přitom hraje obrovskou roli. Jakmile člověk zpanikaří, spotřeba kyslíku rychle roste. Každý pohyb totiž stojí energii. Rekordní pokusy proto připomínají spíše hlubokou meditaci než sportovní výkon. Sportovec leží nehybně ve vodě, soustředí se a snaží se zpomalit tělo na minimum. Právě proto se disciplína nazývá statická apnoe – sportovec zůstává pod vodou téměř bez pohybu. Opakem je dynamická apnoe, při níž se naopak plave.
Tělo má tajný úsporný režim
Lidský organismus navíc disponuje schopností, o které mnoho lidí neví. Říká se jí savčí potápěčský reflex. Jakmile se obličej ponoří do chladnější vody, tělo automaticky přepne do úsporného režimu. To se projevuje zpomaleným tepem, přičemž krev zásobuje hlavně životně důležité orgány, jako je mozek a srdce. Spotřeba kyslíku tak klesá. Jinými slovy: tělo začne hospodařit mnohem úsporněji.
Jde o velmi starý biologický mechanismus, jenž sdílíme například s tuleni nebo velrybami, byť v daleko slabší podobě. I tak ale dokáže lidskému organismu výrazně pomoci prodloužit čas bez dechu.
Zajímavostí navíc je skutečnost, že největší zásobárnou kyslíku v lidském těle nejsou samotné plíce. Významnou část kyslíku si organismus ukládá v krvi a svalech. Proto nestačí jen „hodně se nadechnout a ponořit se“.
Bez kyslíkové přípravy by byl rekord třetinový
Ve freedivingu totiž existují dvě odlišné kategorie rekordů. První umožňuje předchozí inhalaci čistého kyslíku, což je případ chorvatského rekordmana. Druhá je výrazně tvrdší a nepovoluje oxygenaci. V této kategorii jsou už čísla mnohem „lidštější“, i když pořád těžko představitelná. Rekordy se pohybují přibližně kolem 11 minut, což je stále výkon na hranici lidských možností. Rozdíl přitom krásně ukazuje, jak zásadní roli hraje předchozí nasycení organismu kyslíkem.
Rekord Vitomira Maričiće není jen jakousi sportovní kuriozitou. Spíše dokazuje, jak neuvěřitelně přizpůsobivé lidské tělo dokáže být a že hranice našich těl jsou mnohem dále, než si myslíme.
Zdroje: guinnessworldrecords.com, vice.com, people.com
