Pařížský Modrovous sprovodil ze světa 11 lidí. Přiznání se objevilo až 40 let po jeho popravě

Henri Landru žádnou slušnost během svého života nepobral. Narodil se roku 1869 nedaleko Paříže do spořádané rodiny a jeden čas se zdálo, že by snad mohl vstoupit do kněžského semináře. Jeho životní dráhu ale změnila vojna, na kterou nastoupil v roce 1887. V armádě strávil tři roky. V této době se začínala naplno projevovat jeho pohnutá osobnost. Sexuálně obtěžoval vlastního bratrance, za což byl potrestán, a zároveň vyrážel dovádět se svojí sestřenicí.

S mladou příbuznou počal dítě, a tak, aby nedošlo ještě k většímu pohoršení, byl mladý pár oddán. Z manželství vzešly ještě další dvě děti.

Landru se snažil tři hladové krky a manželku uživit, ale moc se mu do práce nechtělo. Nejprve obchodoval s použitým nábytkem, ale tato práce moc nevynášela, načež zjistil, že je jednodušší okrádat zejména staré a důvěřivé lidi. K vylákání peněz z lidí si vymýšlel různé historky. Vytvořil například fiktivní reklamní kampaň pro nově se rozjíždějící továrnu na jízdní kola a od lidí vybral na bicykly zálohu. Vše samozřejmě prasklo a Landru byl v roce 1900 odsouzen za podvod na dva roky vězení.

Za mřížemi se pokusil o sebevraždu, ale ta se nepovedla. Skončil na psychiatrii, lékaři tehdy však nezpozorovali, že by jevil známky šílenství.

Pobyt ve vězení jej ale od porušování zákona neodradil. Podváděl a kradl dál. U soudu byl jako doma a kromě pobytu za mřížemi vyfasoval i podmínku s tím, že pokud bude v trestné činnosti pokračoval, skončí ve vyhnanství ve Francouzské Guayaně. To se mu nechtělo, ale vymyslel plán, jak se zbavovat svědků.

Do karet mu hrály dějiny. Chvíli poté, co vypukla první světová válka, se rozvedl s manželkou a ve zmatku válečného konfliktu rozjel kariéru ohavného vraha. Dlouho mu jeho běsnění procházelo a nebýt náhody, mohl zmařit daleko více životů. I tak je jeho krvavá bilance hrůzná – 11 mrtvých.

Psal se rok 1915 a v novinách Le Journal se začal objevovat tento inzerát: Vdovec se dvěma dětmi, stár 43 let, seriózní a pohybující se v dobré společnosti, by rád poznal vdovu a případně s ní uzavřel manželství. Vdov a nezadaných žen bylo kvůli válce velké množství, a tak muž představující se jako pan Frémiet, neměl o nápadnice nouze. Jenže za inzerátem stál Landru.

Jako první se ozvala Jeanne Cuchetová. Landru ji zaujal a rychle se k němu přestěhovala i se svým dospívajícím synem. V domě podvodníka se ale ani neohřáli a oba zmizeli. Krátce na to si Landru uložil do banky 5 tisíc franků, o kterých tvrdil, že je zdědil od vzdáleného příbuzného.

Landru takto vyhledával opuštěné ženy až do roku 1918. Nejprve je stranil od svých příbuzných a jakmile od nich dostal peníze nebo přístup k bankovním kontům, bez soucitu je vždy uškrtil a spálil v kamnech svého domu. Uškrtil i Marii Marchadierovou, v té době známou kabaretní umělkyni, jež obveselovala smutné vojáky v pařížských kabaretech. Díky lechtivým vystoupením si vydělala spoustu peněz, které jí nakonec Landru ukradl. Přesto ji nikdo nehledal.

Stahovat mračna před vypočítavým vrahem se začala, až když zemřel syn paní Celestine Buissonové. Úřady jí chtěly sdělit tuto smutnou novinu, ale nemohly ji nikde najít. Jen její sestra si vzpomněla, že se stýkala s nějakým mužem jménem Frémiet, kterého dokonce jednou viděla. Tady ale stopa končila a nikdo si nevěděl rady. Jisté bylo jedno, žena byla shledána pohřešovanou a do pátrání po tajemném muži se dala policie. Jenže ani muži zákona nic nezmohli. Až v dubnu 1919 spatřila sestra zavražděné, jak Frémiet vstupuje do obchodu s porcelánem. Ihned kontaktovala policisty.

Landru, před ženami vystupující jako Frémiet, tvrdil, že o ničem neví a rozhodně pak nemá co společného se zmizením paní Buissonové. Ani prohlídka jeho domu nic neprokázala. Jedinou stopou byl objevený zápisník s 283 jmény žen, mezi nimiž byla i Buissonová.

Policisté všechny ženy kontaktovali, 10 z nich však nenašli, a tak Modrovouse, jak podezřelého začali nazývat novináři, zatkli s tím, že zřejmě bude stát za jejich vypařením. Speciální tým pátral po jejich ostatcích, ale ani překopání celé zahrady vrahova domu k ničemu nevedlo.

Velmi komplikovaný případ si vyžádal mediální pozornost. Vyšetřovatelé byli přesvědčeni, že Landru všechny ženy zavraždil, ale bez těl jej nebylo možné poslat pod gilotinu. Viník navíc zapíral a veřejnost vehementně přesvědčoval o své nevinně. Začal dostávat stovky podporujících dopisů a od žen dokonce obdržel osm stovek nabídek k sňatku.

„Všiml jste si v okolí domu něčeho podezřelého?“ zeptal se jednou mladý policista Modrovousova souseda. „Ne, ale občas vycházel z domu divný černý dým.“ odvětil muž. Vyšetřovatelé se tedy podívali do kamen. Ta dosud byla mimo jejich pozornost. Po otevření dvířek je čekalo něco opravdu nehezkého. V popelu leželo obrovské množství větších i menších ohořelých lidských kostí a zubů. Patolog jich napočítal 295.

Konečně spadla klec. Landru byl po rychlém soudu shledán vinným a jiný než nejvyšší trest nemohl čekat. Přesto stále trval na své nevině. Dokonce prohlásil, že takový čin by mohl spáchat jen šílenec, což on není. Ani po odsouzení neztratil podporu části zejména ženské veřejnosti. Dámy mu věřily a stále byly ochotné si jej vzít. Nic platné mu to nebylo. Sťat gilotinou byl 25. února 1922.

Ještě dlouhé roky po Modrovousově popravě byla část veřejnosti přesvědčena, že se jednalo o justiční omyl. Definitivní tečka za případem přišla až v roce 1962, tedy 40 let po popravě, kdy dcera Landruova obhájce našla při úklidu obrázek, který vrah při procesu nakreslil. Na druhé straně stálo: „Udělal jsem to. Spálil jsem těla v kamnech.“ Znalci potvrdili vrahův rukopis. Ale proč to vůbec psal? Zřejmě se takto tiše přiznal během procesu svému právníkovi, aby mohl během výslechu s touto informací pracovat. Modrovous se tak nakonec skutečně přiznal, i když v podstatě ze záhrobí.

Zdroje: rfi.fr, rozhlas.cz, plzenoviny.cz