Článek
Stojíte u automatu na kávu. Kelímek je plný, káva voní a zbývá poslední krok – nasadit víčko. Jenže právě tady přichází nenápadné dilema, které zná snad každý. Mám si vzít první víčko z komínku? Nebo raději sáhnu hlouběji pro třetí či čtvrté?
Instinkt velí: neber první
Dnes jsem si také kupoval kávu s sebou. Mladá maminka s kočárkem přede mnou čekala na cappuccino. Když byl nápoj hotový, začala se bez okolků přehrabovat v komínku bílých víček a snažila se dostat co nejhlouběji. Jedno vytáhla a nasadila jej na kelímek. Dvě víčka při tom skončila na zemi. Zvedla se pro ně a jakmile uviděla za sebou mě ve frontě, odnesla je do odpadu.
Když jsem se zeptal, proč si nevzala jednoduše vrchní kousek, dozvěděl jsem se od paní, že první víčko je moc na očích. „Kolik už lidí na něj mohl sáhnout? A hlavně nevíte, kdo si kupoval kávu před vámi. Zkrátka takhle je to hygieničtější.“
Káva pro mě byla zatím hotová. „Mám si snad také vzít jiné víčko než to první? Radši bych měl vrchní kousek vyhodit a vzít si až druhé? Nebo mám také zašátrat hlouběji pro jiné?“ Nic takového nedělám, beru první a jdu.
Mnoha lidem zřejmě připadá logické sáhnout pro víčko o několik kusů níže, případně výše s ohledem na druh odběru. Možná si říkají, že tam přece nikdo nešahal. Jenže právě tady vzniká zajímavý paradox.
Pokud stejným způsobem uvažují desítky lidí denně, pak se všichni dotýkají právě těch víček pod vrchem. Každý hledá to „čisté“, a přitom se cestou dotkne několika dalších. Výsledkem může být, že víčko schované na třetí pozici už dávno není tak nedotčené, jak si to lidé představují.
„Probraná“ víčka na kávu u automatu
Osahávači víček
Zkuste si také někdy pár minut všímat lidí u automatu na kávu. Část zákazníků vezme první víčko bez přemýšlení. Ale překvapivě hodně lidí začne komínek prohrabovat.
Někdo opatrně, někdo méně opatrně jako zmíněná maminka. Některý zákazník vytáhne druhé víčko, jiný až páté. A při tom se často dotkne několika dalších kusů.
Je to trochu podobné jako u pečiva nebo ovoce v supermarketu. Všichni hledají ten nejlepší rohlík, ale tím pádem projde pod rukama zákazníků mnohem více pečiva, než si uvědomujeme.
Nejde spíš o pocit než o skutečné riziko?
Psychologové už dlouho vědí, že lidé neposuzují rizika zcela racionálně. Často se řídíme dojmem. První víčko působí „použitě“, protože je vystavené. Třetí víčko je schované. Proto v nás vyvolává pocit větší čistoty. Jenže schované neznamená automaticky hygieničtější.
Ve skutečnosti většina z nás během několika minut sáhne na nákupní vozík, telefon nebo kliku od dveří. Ve srovnání s tím bývá otázka prvního nebo třetího víčka spíše drobným detailem.
Tak které víčko je čistší?
Jednoznačná odpověď samozřejmě neexistuje. Nikdo nestojí u automatů a nepočítá, kolik lidí se kterého víčka dotklo. Čistě selským rozumem ale nelze vyloučit, že právě to úplně nahoře bývá někdy čistší než víčka schovaná pod ním. Zvlášť pokud většina zákazníků věří, že si hygienicky polepší tím, že sáhne hlouběji.
Zkrátka záleží na tom, kolik „osahávačů“ si kupovalo kávu před vámi, ale také na tom, jak měli čisté ruce.
A možná je na celé věci nejzajímavější něco zcela jiného – jak snadno si vytváříme malé každodenní rituály, které nám dávají pocit kontroly. Někdo si bere třetí víčko, někdo vybírá jogurt ze zadní řady v regálu a jiný si nikdy nesedne na první volné místo v čekárně u lékaře.
Jsou to drobnosti, nad kterými běžně nepřemýšlíme. Dokud nás nenapadne jednoduchá otázka: Co když to všichni děláme úplně stejně?
