V pátek třináctého proběhne pohřeb nesmyslů ministerstva kultury. Umělci zvou veřejnost na FUNUS

Akce se uskuteční v Praze, Plzni i dalších českých městech. Její organizátoři chtějí upozornit na ohrožení nezávislosti umění, změny dotační politiky a způsob, jakým ministr Oto Klempíř komunikuje s kulturní scénou.

Kultura se obvykle spojuje s oslavami, slavnostními premiérami a setkáváním lidí. Tentokrát je ale na programu něco úplně jiného. V pátek 13. listopadu se do ulic měst vypraví symbolický pohřeb. Nebude se však loučit s kulturou samotnou, nýbrž s tím, co do kulturního prostředí nepatří.

Akce dostala příhodný název FUNUS – Slavnostní pohřeb nesmyslů a je protestem proti krokům současného vedení Ministerstva kultury ČR v čele s Otou Klempířem. Organizátoři chtějí hájit svobodu umělecké tvorby, odbornost a nezávislost kulturních institucí na politické moci.

Jedním z hlavních důvodů nespokojenosti jsou změny dotačního systému. Ministerstvo kultury totiž upravilo podmínky pro poskytování dotací na rok 2027. Mezi novinkami je například požadavek, aby veřejné peníze nebyly využívány k propagaci politických subjektů.

Na první pohled jde o pochopitelný záměr. Veřejné prostředky nemají sloužit k financování politických kampaní a předcházení střetu zájmů je legitimním požadavkem. Problém však podle kritiků spočívá v konkrétní podobě nových pravidel a jejich možných důsledcích.

Například ředitel festivalu Svět knihy Radovan Auer upozornil na paradox, kdy kulturní akce mohou získávat významnou finanční podporu od měst a krajů, jejichž představitelé by se podle výkladu nových podmínek neměli účastnit slavnostních vystoupení. Politici by tak sice mohli být přítomni v publiku, jejich vystupování na pódiu ale může být problematické.

Další kontroverze se týká složení odborných komisí, které rozhodují o přidělování kulturních dotací. Několik jejich členů se rozhodlo rezignovat. Vadí jim mimo jiné nedostatečná komunikace ministerstva, nejasná kritéria a obavy z oslabení odborného hodnocení projektů.

Ministr Klempíř naopak argumentuje nutností předcházet střetu zájmů. Podle něj by lidé, kteří se podílejí na čerpání dotací prostřednictvím konkrétních organizací, neměli současně rozhodovat o rozdělování veřejných peněz.

Kontrola veřejných prostředků je samozřejmě namístě. Jenže pokud změny pravidel vedou k odchodu zkušených odborníků a vyvolávají nejistotu mezi organizacemi, které z veřejné podpory financují svou činnost, je namístě ptát se, zda ministerstvo zvolilo správnou cestu.

Napětí mezi ministerstvem a nezávislou kulturní scénou se výrazně projevilo také v Plzni. Jedním z případů, který vyvolal pozornost, je mimořádná kontrola několika místních nezávislých divadelních organizací. Mezi nimi se ocitlo také centrum Johan, které provozuje Moving Station a spolek PaNaMo.

Šéf Johanu Roman Černík se k situaci vyjádřil na demonstraci na podporu veřejnoprávních médií. Jak uvedl pro Novinky, organizace se o mimořádné kontrole dozvěděly ve velmi krátkém předstihu. Černík zároveň upozornil na její načasování, které přišlo krátce poté, co představitelé Asociace nezávislých divadel kritizovali změny grantové politiky ministerstva.

„Devátého října na papír o plánovaných kontrolách byly červenou tužkou připsány čtyři organizace. Proto to považujeme za šikanózní,“ uvedl Černík.

Zároveň připomněl, že Moving Station již absolvovalo šestnáct kontrol, které podle něj proběhly bez problémů. Ani tentokrát se organizace nechtěla vyhýbat spolupráci s úředníky a byla připravena předložit požadované dokumenty. Je jasné, že prověřování organizací, které přijímají veřejné peníze, by mělo probíhat. Nicméně na takovou akci jsou potřeba lidé, kteří třeba nemusí být při nečekané nebo na poslední chvíli svolané kontrole k dispozici.

Ministerstvo kultury odmítlo, že by mimořádné kontroly souvisely s kritikou kroků Černíka. Ministr Klempíř uvedl, že výběr kontrolovaných projektů vycházel z konkrétních rizik a zjištění, nikoliv z členství organizací v Asociaci nezávislých divadel.

Přesto podobné případy pochopitelně přispívají k nedůvěře mezi ministerstvem a kulturními organizacemi. Pokud lidé, kteří se ozývají proti změnám pravidel, následně čelí mimořádným kontrolám, je důležité, aby ministerstvo dokázalo jejich výběr přesvědčivě a transparentně vysvětlit. Jinak se jen obtížně zbaví podezření, že nejde pouze o běžnou administrativní činnost.

Celý spor má také širší rozměr. Kultura totiž není jen souborem institucí, které žádají stát o finanční podporu. Patří k ní nezávislá divadla, galerie, festivaly, kulturní centra, nakladatelství a tisíce lidí, kteří se snaží vytvářet prostor pro umění, nové myšlenky a svobodnou diskuzi.

Jak už jsem psal výše, stát má samozřejmě právo kontrolovat využívání veřejných peněz a nastavovat pravidla jejich rozdělování. Neměl by ale zapomínat, že kultura potřebuje také určitou míru autonomie. Umění nemusí být vždy pohodlné, líbivé a hlavně nemusí být v souladu s názory právě vládnoucích politiků. V tom spočívá jedna z jeho důležitých společenských funkcí.

O to problematičtější je, pokud změny přicházejí bez dostatečného dialogu s lidmi, kterých se bezprostředně týkají. Ministr může mít vlastní představu o fungování kulturní politiky, měl by však naslouchat také těm, již v tomto prostředí pracují a znají jeho každodenní problémy.

Nezávislá kultura totiž nemá být poslušným vykonavatelem představ žádné vlády. A to bez ohledu na to, která politická strana právě drží moc.

A ještě jedna věc. V internetových diskusích se často objevuje názor, že pokud se kulturní instituce neobejde bez dotací a nedokáže se uživit sama, neměla by vůbec existovat. Dovolím si ale oponovat. Alternativní kultura má právo na existenci, a pokud by skončila její podpora, zůstal by prostor především pro takzvaný mainstream, který rozhodně není každému po chuti.

Právě z tohoto kulturního „undergroundu“ se přitom nezřídka vylíhnou talenty, které později obohacují svět umění. Bez alternativy by se kultura postupně smrskla na nudný komerční balast bez hlubší myšlenky.

Právě na výše uvedené obavy chce upozornit páteční FUNUS. Symbolický smuteční průvod, černé oblečení, květiny, svíčky a rakev, do které budou účastníci ukládat své vzkazy a nesmysly určené k symbolickému pohřbení. Recesistická forma protestu má připomenout, že za zdánlivě úředními změnami stojí skuteční lidé, organizace a kulturní projekty.

Například plzeňská část iniciativy vzniká za podpory Asociace nezávislých divadel, Moving Station, PaNaMo, Divadla ALFA a členů činohry Divadla J. K. Tyla.

Organizátoři přitom zdůrazňují, že jejich cílem není pohřbít kulturu, ale právě naopak. Chtějí hájit podmínky, ve kterých může svobodně vznikat a fungovat.

Jejich heslo zní: „Pohřbíváme nesmysly. Ne kulturu. Kultura žije. Umění nemlčí!“

Pohřební průvod samozřejmě sám o sobě žádnou ministerskou koncepci nezmění ani nevyřeší spory o dotační pravidla. Může ale připomenout něco, na co by žádný ministr kultury neměl zapomínat: kultura nepatří politikům. Patří celé společnosti a její nezávislost stojí za to bránit.