Máničky pod dohledem státu. Režim bojoval proti dlouhovlasým mladíkům obušky i nůžkami

V Československu šedesátých a sedmdesátých let minulého století nebyl účes jen otázkou vkusu. Pro část společnosti představoval symbol moderní doby a generační proměny, pro komunistický režim naopak nežádoucí vliv Západu a projev nekázně.

Příběh československých mániček, tedy dlouhovlasých mužů, je především příběhem obyčejných mladých lidí. Většina z nich totiž netoužila po politickém střetu s režimem. Chtěli poslouchat novou hudbu, oblékat se podle svého a trochu se odlišit od generace svých rodičů. Přesto se z nich postupně stala skupina, kterou stát sledoval s nedůvěrou.

Začátek šedesátých let přinesl do Československa změny, které už nešlo zastavit. Mladí lidé poslouchali zahraniční rozhlasové stanice, mezi kamarády kolovaly desky západních kapel a do módy se dostávaly nové účesy i oblečení. Obrovský vliv měly především britské skupiny jako The Beatles nebo The Rolling Stones. Jejich hudba se šířila i za železnou oponou a spolu s ní přicházela nová představa o tom, jak může mladý člověk vypadat.

Symbolem této změny se u mužů staly dlouhé vlasy. Tehdejší společnost ale byla mnohem konzervativnější. Mnoho rodičů vyrůstalo v době, kdy pánský krátký sestřih představoval samozřejmost. Když se jejich synové začali podobat zahraničním hudebníkům, nevyvolávalo to jen rozpaky, ale také nepochopení a někdy i otevřené konflikty. Největší problém však neměli mladíci doma, ale ve chvíli, kdy si jejich vzhledu začal všímat stát.

Komunistický režim totiž dlouhé vlasy nevnímal jen jako módní trend. V očích mnoha funkcionářů představovaly symbol západního vlivu a individualismu, který byl v rozporu s představou spořádaného socialistického občana. V polovině šedesátých let proto začaly vznikat různé kampaně namířené proti takzvaným vlasatcům.

Na jaře 1965 zasáhla Veřejná bezpečnost proti fanouškům skupiny The Hell's Devils, která patřila k průkopníkům československého bigbítu. Po koncertu v Brandýse nad Labem čekaly na účastníky po příjezdu do Prahy policejní hlídky. Následoval tvrdý zásah s obušky a desítky mladých lidí skončily na služebnách. Pro mnohé to bylo první setkání s tím, jak může režim reagovat na hudbu a životní styl, jenž vybočoval z dobových představ.

Další represivní událostí namířenou proti vlasatým mladíkům byla policejní akce známá pod názvem Vlasatci. V srpnu 1966 probíhala v Praze „celoměstská prověrka“ mládeže. Příslušníci Veřejné bezpečnosti vybrané osoby legitimovali, odváděli na služebny a někde je i nuceně stříhali.

Během akce bylo zadrženo 3976 mladých mužů, z nichž mnozí byli následně nuceně ostříháni. Téměř polovina z nich byla nezletilá. V některých případech navíc zásahy dopadly i na dívky, které byly vystaveny ponižujícím kontrolám. Podle historiků šlo o nejmasovější zásah proti nonkonformní mládeži v dějinách komunistického Československa. Absurdnost celé akce podtrhuje i skutečnost, že někteří museli za nucené ostříhání zaplatit padesátikorunový poplatek.

Z dnešního pohledu je až bizarní, že stát, který řešil hospodářství, průmysl nebo mezinárodní politiku, věnoval energii boji proti účesům. Jenže právě v tom spočívala podstata tehdejšího systému. Nešlo ani tak o vlasy samotné, jako o snahu určovat, co je správné a přijatelné a co už je za hranou.

Mnohé tehdejší máničky později vzpomínaly, že pocit ponížení byl často daleko horší než samotné ostříhání. Jako by najednou zjistily, že jejich osobní rozhodnutí není považováno za soukromou věc.

Nespokojenost nakonec vyústila i v otevřený protest. V září 1966 se v centru Prahy sešlo asi 130 mladých lidí, kteří chtěli upozornit na nucené stříhání a policejní zásahy. Nesli transparenty s hesly jako „Vraťte nám vlasy“ a protestovali proti zásahům do osobní svobody.

Večer však jejich akci ukončil násilný zásah Veřejné bezpečnosti. Předvedeno bylo 58 osob a čtrnáct účastníků později stanulo před soudem za údajné příživnictví, přestože šlo o studenty či pracující. Nejmladšímu odsouzenému bylo pouhých patnáct let.

Velké policejní akce ale představovaly jen špičku ledovce. Pro většinu dlouhovlasých mladíků byly typické spíše drobné každodenní konflikty, od urážek prodavačů až po kontroly na koncertech.

Učitelé upozorňovali na nevhodný vzhled, mistři v učňovských školách požadovali ostříhání a vedoucí pracovníci dávali najevo, že podobný účes nepovažují za vhodný. Dlouhé vlasy mohly komplikovat přijetí do zaměstnání nebo zbytečně přitahovat pozornost při jednání s úřady. Jsou zdokumentovány i případy vykázání z plováren či z prostředků městské hromadné dopravy.

Dobový tisk navíc často vykresloval máničky jako lenochy, výtržníky nebo lidi bez vztahu k práci. Skutečnost byla samozřejmě mnohem pestřejší. Mezi dlouhovlasými mladíky byli studenti, učni, technici, dělníci i budoucí vysokoškoláci. Spojoval je především zájem o hudbu.

Po roce 1968 se atmosféra v zemi změnila. Nastupující normalizace přinesla větší tlak na konformitu a odlišnost byla vnímána s ještě větší nedůvěrou. Dlouhé vlasy se postupně staly jedním z poznávacích znaků rockové a undergroundové scény.

Atmosféru normalizace dobře vystihuje i televizní kampaň z roku 1973 nesoucí slogan „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Odlišný vzhled byl stále vnímán jako něco podezřelého a nežádoucího.

Ne každý dlouhovlasý mladík byl součástí undergroundu a ne každý poslouchal zakázané kapely. Přesto se v očích úřadů ocitali v jedné kategorii. Stačilo vypadat jinak než většina.

V osmdesátých letech se objevila další generační vlna. Do Československa se se zpožděním dostával punk, který na Západě vznikl už v polovině sedmdesátých let. Zatímco máničky dávaly najevo svou odlišnost dlouhými vlasy, punkeři doslova šokovali vyholenými hlavami, číry, roztrhaným oblečením, spínacími špendlíky a provokativním vzhledem.

Reakce režimu vůči pankáčům byla v mnohém podobná. Opět se objevovaly novinové články varující před úpadkem mládeže, znovu přicházely policejní kontroly a vznikal dojem, že neobvyklý účes nebo oblečení představuje společenský problém.

V roce 1980 dokonce bezpečnostní složky zahájily celostátní akci s příznačným názvem „Odpad“, která byla zaměřena právě na potlačení nastupující punkové scény. Dějiny se tak v podstatě opakovaly. Jen místo dlouhých vlasů budily pozornost barevné číro a kožená bunda.

V druhé polovině osmdesátých let pak začali být na ulicích nepřehlédnutelní také takzvaní „depešáci“. Fanoušci britské skupiny Depeche Mode se často oblékali do černé barvy a vytvářeli svébytnou subkulturu, která rovněž vybočovala z tehdejšího průměru.

Dnes už nikdo neřeší, zda má muž vlasy po ramena, krátký sestřih nebo vyholenou hlavu. Ještě ale poměrně nedávná minulost ukazuje, jak snadno se může z obyčejné osobní volby stát společenské téma, pokud se stát začne zajímat o to, jak mají lidé vypadat. A s tím souvisí i pojem svobody, protože ta se nemusí nutně projevovat jen ve velkých politických gestech, ale v docela obyčejném právu být sám sebou.

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-underground-socialismus-represe-282327

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/policejni-akce-vlasatci-kniha-vratte-nam-vlasy-prinasi-nove-dokumenty-210299

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/kdo-mas-dlouhy-vlas-nechod-mezi-nas-pred-50-lety-probehla-akce-kapela-a-jeji_2511061250_kvr