Ticho, které zůstalo: Jak nacisté ukradli téměř 10 tisíc českých zvonů

Na jaře roku 1941 se v okleštěném Protektorátu Čechy a Morava odehrála velká kulturní a duchovní ztráta, o které se dlouho mlčelo. Nacistická okupační správa tehdy vydala nařízení o rekvizici kostelních zvonů, které měly být roztaveny a použity pro výrobu zbraní, zejména děl. Celá akce se odehrávala s chladnou precizností, ale i s důrazem na propagandu, jež měla přesvědčit veřejnost, že jde o vlasteneckou oběť „za nový evropský řád“.

Kostelní zvony se vyrábějí z bronzu a slitiny mědi a cínu, což jsou pro válečný průmysl cenné materiály. Proto jejich konfiskace nebyla žádnou novinkou. Ničeny byly už v dřívějších konfliktech, zejména pak v první světové válce. Část z nich se ale po prvním globálním konfliktu vrátila na místo, další zvony pak byly v průběhu poválečných let znovu vyrobeny.

Nacistické Německo se během druhé světové války brzy potýkalo s nedostatkem kovů potřebných pro výrobu děl, nábojů i součástek zbraňových systémů. Logicky tak sáhlo právě po zvonech. Ačkoliv se konfiskace kovů týkala měděných střech nebo železných konstrukcí, zvony měly zvláštní symbolickou i materiální hodnotu. Toho si byli vědomi i nacisté, proto nechali zabavené zvony rozdělit do kategorií dle jejich hodnoty a významu.

Rozkaz na konfiskaci neželezných kovů přišel v březnu 1940 z berlínského ministerstva a týkal se všech nacisty okupovaných území. Farnosti byly vyzvány, aby nahlásily všechny své zvony včetně jejich váhy, stáří a materiálu. Ty pak byly klasifikovány do kategorií A – D.

Do „áčka“ spadaly zvony bez hodnoty ulité po roce 1800, případně i po první světové válce. Tyto zvony byly určeny k okamžitému roztavení. Kategorie B byla rezervou první kategorie a obsahovala starší, avšak méně významné zvony. I třída C sloužila jako rezerva pro třídu B a zahrnovala zvony s vyšší uměleckou či zvukovou hodnotou, případně starší kusy. Historicky a umělecky významné zvony kategorie D nebyly určeny k likvidaci a ani nebyly sundavány z věží.

V každé farnosti ale směl zůstat jeden zvon, takže i kusy zařazené do kategorie A mohly přežít – zejména ty nejmenší. Pokud měla fara zvon ze skupiny D, zůstával právě tento.

Takto vznikl unikátní soupis zvonového fondu českých zemí, načež ale následovalo sejmutí vybraných zvonů. To někdy probíhalo za asistence Wehrmachtu, který organizoval transport na pražské Rohanské nábřeží. Tady, na tzv. „zvoništi“, se v září 1941 shromáždilo přes zhruba 13 tisíc zvonů z celého území Protektorátu, odkud je postupně nacisté po Vltavě odváželi do přístavu v Hamburku, kde mělo dojít k jejich roztavení. Do Hamburku nakonec odplulo 9801 zvonů. Zbytek, který zůstal v Praze, byl po válce vrácen majitelům. Zvony v Hamburku byly z velké části zničeny, těch českých se tam našlo jen 25 kusů.

Historici odhadují, že z území Čech bylo roztaveno 87 procent všech zvonů, na Moravě pak více jak 90 procent. Zničeny tak byly unikátní zvukové artefakty, které po staletí provázely každodenní život českých měst a vesnic. A vzhledem k tomu, že se krátce po válce moci v Československu chopil komunistický režim, k rozsáhlé obnově zvonů, tak jako tomu bylo po první světové válce, nedošlo. Komunisté tvrdě potlačovali víru a cokoliv s ní spojené.

Ztráta zvonů tak zůstala nuceně na okraji historického zájmu. Teprve od 90. let 20. století a zejména po roce 2000 se začaly znovu objevovat iniciativy, které se snaží zmapovat osud ztracených zvonů a navrátit jejich památku do veřejného prostoru. Například na pontonu na pražské Smíchovské náplavce stojí symbolický Zvon #9801, který odkazuje na všechny nacisty ukradené kusy.

Zvon nikdy nebyl jen nástrojem pro oznamování času či liturgických událostí. Ve středoevropském kulturním prostoru byl v minulosti zvon hlasem obce, symbolem domova, kontinuity a víry. Jeho ztráta během nacistické okupace neznamenala pouze materiální ochuzení, ale i narušení historické paměti. O to důležitější je o těchto událostech psát a mluvit, protože pojem svoboda lze nejlépe pochopit jen tak, že si lidé budou připomínat skutky, které ji potlačovaly. Teprve pak si svobody můžeme vážit.

Zdroje: irozhlas.cz, denik.cz, Plzeň pod hákovým křížem (ISBN 80-238-6599-4)