Článek
Druhá světová válka měla za důsledek obrovské lidské i materiální ztráty. Současně však také v plné síle odhalila, jakých hrůz jsou schopní i zdánlivě obyčejní lidé. A tak se vedle pekla na frontě děly hrůznosti i v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Tam mnoho nacistických lékařů, dozorců či dozorkyň dalo volný průchod svým nejnižším pudům a je až překvapivé, kolik mezi těmito bestiemi bylo žen. Mezi nimi zřejmě vynikaly Irma Grese a Maria Mandl, ale o moc pozadu nezůstávaly ani další sadistky. Třeba Elisabeth Lupka.
Z dělnice dozorkyní
Lupka se narodila v říjnu 1902 v Německém císařství, ale na území dnešního Polska. O jejím dětství nebo vzdělání prakticky nic nevíme, ale možná i s ohledem na první světovou válku a ekonomickou situaci Německa po první světové válce vykonávala pouze podřadné dělnické práce. V roce 1934 se vdala, manželství se však rozpadlo, aniž by z něj vzešli nějací potomci.
Dva roky před válkou se přestěhovala do Berlína, kde pracovala jako dělnice v letecké továrně. Během druhé světové války však její kariéra nabrala rychlého obratu. Přihlásila se na práci dozorkyně v koncentračním táboře Ravensbrück. Vzhledem k neustálé potřebě personálu byla přijata a úspěšně absolvovala výcvik pro stráž. A osvědčila se.
V pokušení moci nad životem a smrtí
V roce 1943 byla převelena do německého vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Tam dosáhla funkce Blockführerin (dozorce bloku) a mezi její povinnosti patřila i pravidelná selekce uvězněných žen. Ta spočívala v obcházení baráků a ošetřoven společně s táborovými lékaři, přičemž zraněné, nemocné či práce neschopné ženy byly okamžitě posílány na smrt do plynových komor nebo třeba k Mengelemu.
Ilustrační foto ženských vězenkyň v koncetračním táboře
Další selekce prováděla Lupka během pravidelných generálních nástupů. Ty probíhaly pod širým nebem v týdenních intervalech a bez ohledu na počasí se musely všechny ženy poníženě svlékat do naha. Lupka zde měla nad nebohými ženami absolutní moc a dle libosti je posílala do plynových komor. Nevyzpytatelnost dozorkyně neměla hranic a vězenkyně posílala na smrt dle nálady. S oblibou je ale také ponižovala a surově mlátila bičem do krve. Jejímu bezbřehému násilí se bohužel nevyhnuly ani děti.
V Osvětimi si tak vybudovala pověst kruté sadistky, které dělá dobře bolest a utrpení druhých. S bičem v ruce „pracovala“ až do ledna 1945.
Tehdy se k táboru z východu přiblížila Rudá armáda. Němci tak zahájili evakuaci komplexu, chtěli zahladit stopy po své zrůdné činnosti a vězně posílali pěšky s dozorci směrem na západ. Na pochody smrti se z Osvětimi vydalo asi 60 tisíc vězňů. Neschopní pochodu byli ještě v táboře zavražděni. Ti, kteří cestou zaostávali nebo odpadávali, byli jednotkami SS okamžitě vražděni, aby pochod nezpomalovali. Údajně během těchto útrap zemřelo okolo 15 tisíc nevinných osob.
Osvětim, místo hrůzy
Lupka zůstala v táboře dlouho a opouštěla jej až s poslední skupinou. Vydali se do 60 km vzdálené Vladislavi, následně do Ravensbrücku. O jejím chování během pochodu smrti nejsou žádné informace, ale co se týče její známé nátury, je jisté, že k nebožákům s láskou nepřistupovala.
Spadla klec
Sadistická dozorkyně spravedlnosti neunikla. Zajata byla 6. června 1945. Po dlouhém vyšetřování, které odhalilo, jakým způsobem se podílela na výběru osob do plynových komor i to, jak v barácích řádila s bičem, ji soud v Krakově poslal za válečné zločiny na smrt.
Popravena byla 8. ledna 1949 obzvláště trýznivým způsobem, takzvaným oběšením nakrátko. Na šibenici sebou cukala dlouhé minuty, některé prameny udávají až 20 minut, dokud se neudusila. Bylo jí 46 let. Její ostatky byly poté věnovány medikům Jagellonské univerzity v Krakově pro studijní účely.
