Článek
Alma Rosé, nositelkou tak krásného jména může být snad jen umělkyně. V to určitě věřili i dívenčiny rodiče, když jí na podzim roku 1906 vymýšleli jméno. Její otec měl k umění blízko jak jen málokdo, živil se jako houslista a celých padesát let vedl orchestr Vídeňské státní opery. Další významný talent v rodině byl skladatel Gustav Mahler, bratr Alminy matky Justine.
Dívka se vydala ve stopách otce a již v útlém věku hrála na housle. Ve 20. letech už veřejně vystupovala ve Vídni.
Česká stopa
Ze setkání s českým houslistou vzešlo roku 1930 manželství. To už byla Alma známou umělkyní, přesto se s manželem usadila v Čechách, nicméně oba hudebníci hodně cestovali. Alma založila ženský orchestr Wiener Walzermädeln, se kterým sklízela úspěchy po celé střední Evropě. Úspěšnou kariéru obou houslistů ale nepřežilo manželství a v roce 1935 se rozpadlo.
Alma-Rose-2
Úprk před nacisty, který se nevydařil
Jenže nad Evropou se snášel obrovský mrak. Roséovi, ačkoliv byli pokřtěni, byli podle nacistických zákonů Židé. Ještě před rozpoutáním válečné vřavy se jim podařilo uprchnout do Londýna. Alma toužila v pokračování kariéry, jenže v Británii neměla pracovní povolení, a tak se rozhodla vrátit na kontinent.
Azyl dostala v Nizozemí, kde se fiktivně provdala za jistého inženýra. Jenže nacisté zemi obsadili a umělkyni začala být znovu půda pod nohama horká. S falešným pasem se koncem roku 1942 pokusila prchnout do neutrálního Švýcarska, ale nacisté ji těsně před cílem zadrželi a deportovali do Osvětimi.
Ihned po příjezdu do tábora hrůzy žena těžce onemocněla nespecifikovanou infekcí. Uzdravila se, ale výhra nad jednou hrůzou znamenala další hrůzu. Vzhledem k tomu, že vystupovala pod falešným jménem svého fiktivního manžela, při příjezdu nikdo slavnou umělkyni nepoznal. To se změnilo, když byla přidělena do skupiny doktora Mengeleho, který v koncentračním táboře prováděl drastické pokusy na lidech. Jedna z žen pracujících v kartotéce Almu poznala. Mengele ji následně ze skupiny vyřadil a předal ji dozorkyni Marii Mandlové, která měla na starost lágrovou kapelu.
Osvětim, místo hrůzy
Trpký úděl lágrového sboru
Pro Almu Rosé bylo členství v kapele „štěstím v neštěstí“. U Mengeleho by na ni čekala jen smrt. Hudební soubor znamenal jistou naději. Jenže taková lágrová kapela neexistovala jen tak pro nic za nic. Hrající ženy obveselovaly podnapilé nacisty, ale také doprovázely zbídačené vězeňkyně do práce a z práce. Alma se rychle stala sbormistryní osvětimského souboru.
Zvrácenost nacistické mašinérie ale narostla v Osvětimi do obludných rozměrů. Zvrhlá dozorkyně Mandelová měla obsesi v mučení nevinných žen a dětí a často si k této činnosti zvala členky kapely, aby jí hrou ještě více „pobavili“. Velmi nepříjemnou činností bylo i vystupování při popravách.
I přes všechny hrůzy, které soubor zažíval, se velmi rychle pod vedením Almy vypracoval. Rosé své hudebnice ochraňovala, jak jen mohla, učila je všemu nutnému k přežití. A tím jediným bylo precizní vystupování. To se dařilo a všechny členky pod jejím vedením zůstaly naživu. Dokonce do souboru zvala i hudebně nenadané, ale vyřazené ženy z pracovního tábora. Jelikož věděla, že by rychle šly do plynových komor, dělala z nich fiktivní textařky či asistentky.
Jenže na počátku dubna 1944 se něco stalo. Alma náhle onemocněla. Spekuluje se o otráveném jídle. Možná někdo, snad i sám šílený Mengele, prokoukl její praktiky s falešnými hudebnicemi, možná její organismus nevydržel hladovění a neustálý stres. Během několika dnů zemřela. Odešla tak žena, která nejenže byla vynikající hudebnicí, ale i hrdinkou osvětimského tábora.
