Článek
Aralské jezero (někdy také Aralské moře) bylo ještě na počátku 50. let minulého století čtvrtou největší vnitrozemskou vodní plochou. Slané jezero bývalo tak obrovské, že z vodní plochy vyčnívalo okolo 400 ostrovů. Ryby a další vodní živočichové dávali obživu lidem žijícím v pobřežních městech. Jenže k přírodě nešetrné komunistické hospodaření přeměnilo toto místo ve Střední Asii, na pomezí dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu, v postapokalyptickou krajinu, kterou dnes decimuje sucho a písečné bouře.
Bavlnizace v poušti
Katastrofu odstartoval v 60. letech minulého století nápad Nikity Chruščova, tehdejšího tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, na zvýšení produkce bavlny v SSSR. Pěstování „bílého zlata“ mělo nakopnout sovětskou ekonomiku po vzoru Spojených států. Nápad by to byl možná dobrý, bavlna rychle roste, je nenáročná na pěstování a zájem o ni je i dnes velký. Jediné co opravdu potřebuje, je voda.
V okolí Aralského jezera se bavlna pěstovala už v dávné minulosti. Jenže jen v malém množství a lokálně, přičemž zemědělci pracovali jen s takovou plochou, kterou byli schopni z řek zavlažit. To ale mocipány od nápadu vytvořit v okolí Aralu zlatý důl nezastavilo.
A tak megalomanský projekt „bavlnizace“ odstartoval. Dva miliony hektarů především pouštní a polopouštní plochy protnuly zavlažovací kanály napájené řekami Syrdarja a Amudarja. Bezodtokové jezero tak ztratilo hlavní zdroje vody a začalo vysychat. Už v prvních letech byly dopady projektu poznat pouhým okem na klesající hladině.
Satelitní snímky porovnávají Aralské jezero v letech 1989 a 2014
Místo ekonomického zázraku přišla katastrofa
Do roku 2000 ustoupila hladina o 80 kilometrů. Z ostrovů se staly poloostrovy a následně se zcela spojily s pevninou. Na místo vody se na bývalém dně začala tvořit solanka, kterou dodnes zasypává písek při četných větrech. Aral ztratil za čtyři dekády 80 % svého objemu, hladina klesla o 22 metrů a zcela v něm vyhasl život. A bavlna? Skoro žádná nebyla!
Spěch při přípravě zavlažování masivní plochy pro pěstování měl za důsledek nedbale vybudované kanály, ze kterých většina vody unikla, než se dostala k polím. Bavlně se nedařilo a jezero dál vysychalo. Zruinován byl rybářský průmysl a místní obyvatelé přišli o obživu.
V roce 1987 se jezero rozpadlo na dvě části. Tehdy i komunisté pochopili, že udělali chybu a pokusili se obě části znovu propojit. Jenže vysychání pokračovalo i po rozpadu Sovětského svazu. Zcela zmizela východní část, jež přišla i o svůj přítok. Plochu dnes lemují rezavějící vraky lodí, zbytky sítí a lan.
Pohled na vysychající jezero
Severní část jezera možná nezmizí
Definitivní smrtelnou ránu pro naděje na obnovení celého Aralského jezera přinesl objev ložisek ropy a zemního plynu na uzbecké straně. Plány na těžbu už běží a firmám i místní ekonomice tento stav zcela jistě vyhovuje.
Na druhé straně hranice, v Kazachstánu, probíhají už od roku 2003 pokusy zachránit alespoň malou severní část jezera, která je napájena řekou Syrdarja. Aktuálně se zde za poslední dvě dekády hladina zvedla o deset metrů, přičemž se do vody vrátily i ryby.
Zánik většiny Aralského jezera je po katastrofě v Černobylu považován za druhou nejhorší událost s negativním vlivem na obrovské množství obyvatel, kterou způsobil Sovětský svaz.
