Zuzana Navarová odešla příliš brzy. Její hudba překračovala hranice folku a Čechům otevírala svět

Když se dnes mluví o českém folku, jméno Zuzana Navarová se objevuje téměř vždy. Přesto je to vlastně trochu nepřesné zařazení. Navarová byla sice písničkářka s akustickou kytarou a silnými texty, ale její hudba nikdy nezůstala jen v rámci jednoho žánru. V jejích písních se potkával folk, latinskoamerické rytmy, šanson i jazz. Právě tato otevřenost způsobila, že její tvorba působí živě i dnes – více než dvacet let po zpěvaččině smrti.

Zuzana Navarová se narodila 18. června 1959 v Hradci Králové. Už během studií ji přitahovala hudba i cizí kultury, zejména španělsky mluvící svět. Tento zájem se později výrazně promítl do její tvorby.

Navarová ale měla navíc něco, co se nedá naučit – výrazný, trochu zastřený hlas a schopnost psát texty, které byly zároveň poetické a stravitelné i pro běžného posluchače. Ti pak často měli pocit, že se jim zpěvačka svěřuje, ale nikdy to nebylo patetické. Spíše jako rozhovor u stolu pozdě večer.

Hudební veřejnost ji poprvé více zaznamenala v osmdesátých letech jako členku skupiny Nerez. Kapela byla tehdy jedním z nejvýraznějších jmen českého folku a její koncerty měly zvláštní atmosféru – jemnou, poetickou a někdy až melancholickou. V té době také vystupovala na legendárním festivalu Porta, který byl pro mnoho folkových interpretů důležitým místem setkávání i objevování nových talentů.

Po rozpadu Nerezu na počátku devadesátých let se vydala vlastní cestou s formací Koa. A právě tehdy se naplno ukázalo, jak široký hudební svět v sobě nosí.

Jedním z největších zlomů v její tvorbě byla cesta na Kubu. Latinskoamerická hudba ji fascinovala už dříve, ale právě tam se s ní setkala naplno. Rytmy salsy, sonu nebo bolera se postupně začaly objevovat i v jejích písních.

S Kubou ji navíc spojilo i osobní pouto – jejím manželem byl kubánský hudebník, jehož příjmení de Tejada později přijala i jako součást svého uměleckého jména. V posledních letech života tak vystupovala také jako Zuzana Navarová d.T.. Kubánská kultura i hudba tak v jejím životě nebyly jen inspirací, ale i každodenní realitou.

Navarová dokázala tyto vlivy přenést do českého prostředí velmi přirozeně. Nebyla to žádná umělá stylizace ani exotická póza. Spíš se zdálo, jako by latinské rytmy byly v jejích písních odjakživa. A nejen ty. Při zpěvu přirozeně přecházela do romštiny nebo arabštiny, aniž by tyto změny jakkoliv narušovaly poetiku písní.

Výsledkem byla mimo jiné alba jako Caribe (1992), na nichž se české texty potkávají s kubánskou rytmikou a akustickou poetikou. V devadesátých letech to bylo něco neobvyklého. Navarová tím vlastně předběhla dobu a dnes bychom její hudbu pravděpodobně označili spíše jako world music, nikoliv folk. O tom svědčí třeba její zařazení na kompilaci Almost Sound z roku 2002, kde otevírala skladbou Andělská prostor pro následné elektronické a experimentální písně z celého světa.

Možná největší síla tvorby Zuzany Navarové spočívala v tom, že písně fungovaly i bez velkých aranží. Stačila kytara a její hlas.

Jednou z nejznámějších se stala Andělská, která patří k nejkrásnějším českým baladám posledních desetiletí. Mezi písně, které si posluchači dodnes připomínají, patří také jemná a poetická skladba Marie.

Zajímavé je, že právě tyto písně znamenaly i určitý zlom v tom, jak se na Navarovou začal dívat hudební průmysl. Po mnoho let totiž o její tvorbu velká komerční vydavatelství nejevila výrazný zájem – považovala ji spíše za alternativní autorku, která stojí mimo hlavní proud. Až popularita této písně přivedla její hudbu k širšímu publiku. Ironií osudu se to však stalo krátce před zpěvaččinou smrtí.

Texty navíc nikdy nebyly uzavřené jen do osobního světa. Objevovaly se v nich cesty, města, lidé z různých kultur. V tom se lišila od mnoha českých písničkářů: její hudba měla výrazný „světový“ rozměr. Zkrátka world music.

Když Zuzana Navarová v prosinci 2004 zemřela, bylo jí pouhých pětačtyřicet let. Příčinou byla rakovina prsu spojená s cirhózou jater. Pro českou hudební scénu to byl šok – Navarová byla v té době stále velmi aktivní třeba se svou vlastní formací Koa a její tvorba se dál vyvíjela. Ještě v létě 2004 vystupovala na festivalech a věnovala se navíc i produkci. Pomáhala například Věře Bílé či Radůze, kterou sama objevila.

O své nemoci nemluvila. Ani hudebníci kolem ní netušili, v jakém je vážném stavu. „Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl,“ přemítala v jednom z posledních rozhovorů.

Zcela jistě měla před sebou ještě mnoho hudebních cest, o to byl její odchod bolestnější. Přátelé i spolupracovníci dodnes často vzpomínají, že byla neustále zvědavá a otevřená novým nápadům. „Zuzka byla úžasná zpěvačka, skvělá autorka a člověk, kterej měl svoje tajemství a vnitřní krásu, kterou dokázala dávat všude kolem sebe.“ vzpomínal pro Český rozhlas v jednom z rozhovorů její někdejší spoluhráč Zdeněk Vřešťál z kapely Nerez.

Dnes se k jejím písním vracejí nejen posluchači, kteří ji zažili na koncertech, ale i mladší generace. Možná právě proto, že její hudba není spojená s jednou módní vlnou nebo stylem a ačkoliv může znít jednoduše, rozhodně není banální.

Doplňující zdroje: navarova.cz, aktualne.cz, blesk.cz