Článek
Jižní Korea zažívala v 80. letech minulého století nevídaný ekonomický rozmach. Ten sice zacelil rány způsobené Korejskou válkou, ale ani zdaleka z něj neprofitovali všichni. Žebráci a lidé bez domova nebyli v ulicích velkých měst ničím výjimečným. A protože chtěl diktátor gen. Čon Du-hwan vylepšit mezinárodní obraz země a zároveň se měly v Soulu konat Olympijské hry, muselo se s tímto zvětšujícím problémem něco udělat. Generál Čon totiž považoval současný stav země za naprosto nereprezentativní.
Na jeho příkaz se proto rozjela tzv. očistná kampaň. Ta oficiálně nevypadala vůbec špatně. Po celé zemi vzniklo několik táborů, do kterých měli být postupně odvezeni všichni žebráci a lidé bez domova. Následně v nich měli dostat přechodné přístřeší na dobu jednoho roku, jídlo a oblečení a museli se zúčastnit některého z rekvalifikačních kurzů, aby se poté mohli plnohodnotně zapojit do společnosti.
Krutá realita
V praxi ale byla situace naprosto odlišná. Jednotlivé tábory totiž ani neprovozovala sama vláda, ale soukromé společnosti, které za každého „obyvatele“ dostávaly od vlády peníze. Samotná očistná kampaň potom byla povinná. Na základě vládního nařízení proto musela policie každého „bezdomovce“ zadržet a umístit do nejbližšího tábora. Aby se zvýšila motivace a efektivita policistů, měli údajně za každého takto dodaného „bezdomovce“ obdržet i oni sami malou provizi.
Po velkých městech tak začaly jezdit speciální autobusy s označením „Transportní vozidlo tuláků“, které jednoduše každého, kdo vypadal jako bezdomovec, násilím odvlekly do nejbližšího tábora. Nikdo přitom nezkoumal, jestli se skutečně jedná o člověka bez domova. V táborech proto skončilo i množství fyzicky postižených lidí, sirotků, opilců, a dokonce i běžných občanů, kteří buď vypadali podezřele nebo se na výzvu zkrátka nedokázali ihned identifikovat. V některých případech v nich měli skončit i političtí odpůrci režimu. Všichni tyto lidé byli okamžitě naloženi do autobusu a odvezeni. Některé rodiny tak přišly ze dne na den o své děti, které se bez dozoru potulovaly na ulicích. Podle pozdějších odhadů nakonec pouze 10% táborové populace bylo skutečnými bezdomovci.
Vítejte v pekle na zemi
Podmínky a režim v táborech se pak blížil spíše nacistickým koncentrákům. Jeho obyvatele nelze označit jinak než prosté vězně. Bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu zde byli všichni přivezení lidé drženi proti své vůli a nemohli tábory opustit. Samotné tábory pak byly tvořeny polo rozbitými baráky, byly obehnány vysokými zdmi, nebo plotem a hlídali je ozbrojení strážní.
Každý vězeň byl přiřazen do určitého baráku, který měl svého velitele. Tím byl většinou jiný vězeň, který měl celý barák na starost, nebo chcete-li oficiálně „měl pravomoc vzdělávat ostatní“.
Jak si asi dokážete představit, v táborech bylo všeho naprosté minimum. Vězni dostali maximálně staré, roztrhané oblečení, dávky jídla byly naprosto minimální. Velitelé jednotlivých baráků proto nové vězně, pokud vůbec něco měli, většinou o vše okradli. To ale nebylo ještě to nejhorší. Velitelé totiž měli nad vězni ve svém baráku takřka absolutní moc. Mohli je mlátit, mučit nebo jim třeba odepřít jídlo. Na denní bázi proto bylo ponižování, nadávky a pohlavky. Nesčetná svědectví pak dokládají, že většina z velitelů si na vězních ženského, ale občas i mužského, pohlaví ukájela své sexuální potřeby. Jeden vězeň například vypověděl, že v rohu jeho baráku byl pro tento účel přímo vyčleněn prostor. Jeho velitel si pak každý večer vybral někoho z vězňů a před všemi ostatními ho zde znásilnil.
Únik byl nemyslitelný
Přes den pak všichni vězni museli pracovat buď v přilehlých továrnách, nebo dolech. V každém případě se jednalo o těžkou, vyčerpávající práci, která mohla trvat i 16 hodin denně. Za tu sice oficiálně dostávali mzdu, ale z té jim majitelé tábora větší část brali. V horším případě jim ji vzali dokonce celou. Ze strany vlády totiž žádná kontrola nefungovala a o osud uvězněných „bezdomovců“ se nikdo nezajímal.
Když se pak někdo pokusil z tábora utéct, bylo to všechno, nebo nic. Dopadené vězně totiž čekalo umlácení k smrti. A stejným způsobem se trestala jakákoli neposlušnost. Záleželo pouze na veliteli baráku, jak „vzpurného“ vězně potrestá. Pokud se navíc někomu útěk povedl, nebo jednotlivý barák nenaplňoval pracovní kvótu, byl potrestán právě jeho velitel. Z tohoto důvodu velitelé na své vězně pečlivě a bez milosti dohlíželi.
Uzavření táborů a (ne)spravedlnost
Tábory fungovaly přibližně 12 let a nakonec začaly informace o tamějších hrozných podmínkách prosakovat na veřejnost. Politická opozice se o ně začala zajímat a rozjelo se i oficiální vyšetřování. Na vyšetřovatele byl ale vyvíjen politický tlak vládnoucího režimu, a tak se tyto zločiny nikdy pořádně nevyšetřily. Celou kauzu potom navíc zastínily obrovské prodemokratické demonstrace, které vedly k pádu generála Čona, což znamenalo i konec táborů.
Celkem si tábory podle různých zdrojů prošlo 3 500 - 16 000 lidí. Přes 500 z nich podmínky v táborech nepřežilo.
Zdroje
Unknown History: Brothers Home - The Suit Historian
