Článek
Jako mnoho jiných úspěšných odstřelovačů se Hetzenauer narodil v rakouských Alpách. Rodiče byli farmáři a žili víceméně z toho, co si vypěstovali nebo ulovili. Už od mládí proto chodil Hetzenauer se svým otcem lovit a vylepšoval si své střelecké dovednosti. Navíc byl jeho strýc veteránem 1. světové války, údajně mu daroval i své vojenské vyznamenání, a mimoděk tak pomohl nasměrovat jeho budoucí kariéru. Pro mladého Hetzenauera byl totiž vzorem.
V 16 (některé zdroje uvádějí v 17) letech vstoupil do německého Wehrmachtu a během výcviku jeho talent rychle rozpoznali i důstojníci. V roce 1943, necelý rok po svém vstupu do armády, byl zařazen k 3. horské divizi a od roku 1944 se z něj oficiálně stal odstřelovač.
Postrach sovětských vojáků
Jeho jednotka bojovala postupně v Karpatech, Maďarsku a účastnila se i potlačení Slovenského národního povstání a následných bojů na Slovenském území. A pro své nepřátele se stal postrachem.
Díky svým loveckým zkušenostem a výcviku se uměl výborně maskovat, stopovat, tiše se pohybovat a samozřejmě perfektně střílet. Používal převážně speciálně upravenou karabinu Kar98k a samonabíjecí pušku Gewehr 43.
Jeho úkolem bylo terorizovat postupující sovětská vojska a zároveň chránit německou horskou artilerii před sovětskými odstřelovači. A svou práci vykonával skvěle.
Často trávil celé hodiny schovaný ve sněhu, jen aby dostal co nejblíže k sovětským důstojníkům. Jeho obětmi byli často právě oni a někdy se zaměřoval i na kulometčíky. Obyčejní vojáci v jeho hledáčku nebyli.
Musel jsem střílet na nepřátelské velitele a střelce, protože naše vlastní jednotky by bez této podpory byly příliš slabé.
Zranění a neustálá blízkost smrti
Hetzenauer se brzy stal postrachem nepřátelských vojáků. Čím více byl známý, tím více mu hrozilo i nebezpečí. Po německém přízraku šli sovětští odstřelovači, byla na něho vypsána odměna. Mnohdy čekal i několik hodin, jen aby jednou vystřelil. Věděl, že jakýkoli špatný krok by mohl prozradit jeho pozici, což by pro něj znamenalo jistou smrt.
Ke konci roku 1944 smrti unikl jen těsně. Při sovětském bombardování utrpěl ošklivé poranění hlavy. Naštěstí pro něj se ho podařilo dopravit do vojenské nemocnice a lékaři ho dokázali vyléčit. Jeho velitelé se zasloužili o to, aby dostal vojenské vyznamenání, a po pár měsících se vrátil do služby.
Zajetí a strach o život
Chvíli ještě děsil postupující sovětská vojska, obdržel i další vyznamenání (např. železný kříž I. i II. třídy), ale štěstí ho nakonec opustilo. Sovětským vojákům se ho podařilo zajmout.
Je otázkou, proč ho Sověti ihned nepopravili, anebo nezlynčovali. Za svou kariéru odstřelovače, která trvala přibližně pouhých 10 měsíců, měl totiž 350 potvrzených zabití. Skutečný počet jím zastřelených vojáků ale může být mnohem větší, protože ne všechny zabití se daly oficiálně potvrdit. Největší vzdálenost, ze které někoho zastřelil, pak byla přes 1 100 metrů.
Jestli Sověti nevěděli o koho se jedná, neznali přesná čísla, nebo měl zkrátka Hetzenauer štěstí se už nedovíme. V těžkých podmínkách zajateckého tábora každopádně strávil celých 5 let. Z přibližně 3 000 000 zajatých německých vojáků jich v pracovních táborech zemřel jeden milion. Mnozí z nich byli utýráni, zastřeleni, nebo podlehli těžkým podmínkám.
Matthäus Hetzenauer zajetí přežil. V roce 1950 byl propuštěn, vrátil se do Rakouska a stal se z něj tesař. O své minulosti nikdy nechtěl moc mluvit. Zemřel stářím v roce 2004. Byl nejlepším a nejvíce vyznamenaným německým odstřelovačem 2. světové války.
Zdroje
