Článek
Vojenská kariéra a modernizace armády
Ludvík Krejčí se narodil 17. srpna 1890 v Tuřanech u Brna, a jeho vojenská kariéra tak začala nepřekvapivě s příchodem 1. světové války. Za „císaře pána“ bojoval např. v Srbsku, Itálii nebo Rumunsku a v roce 1917 byl zajat na ruské frontě. Ještě téhož roku ale vstoupil do československých legií a v jejich řadách bojoval prakticky až do konce války. Už během této doby se naplno projevila jeho pracovitost a organizační schopnosti, a zřejmě proto se dokázal vypracovat až k hodnosti plukovníka. Když se v roce 1920 (jeho jednotka totiž zajišťovala stažení všech legionářů přes Vladivostok) vrátil zpět do svobodné vlasti, byl už držitelem několika československých i spojeneckých vyznamenání.
A přesně takové lidi nově vzniklá republika potřebovala. Jeho kariéra tak rostla závratným tempem. Absolvoval speciální vojenské kurzy v Praze i zahraničí (např. ve Versailles) a neustále se posouval v armádní hierarchii.
Protože si prezident Masaryk (zejména po Hitlerově vítězství ve volbách) uvědomoval hrozící nebezpečí a důležitost toho, aby stát disponoval schopnou armádou, která by byla schopna ho ubránit, prosadil osobně schopného Krejčího do pozice náčelníka Hlavního štábu československé branné moci, čímž se z něj stal de facto nejvýše postavený voják u nás. Jenže před ním čekal nesnadný úkol. Připravit armádu na případný vojenský konflikt s nacistickým Německem.
A generál Krejčí začal konat. Zřejmě díky jeho jasné vizi, řídícím schopnostem i „štěstí“ na spolupracovníky se mu v následujících letech se podařilo z československé armády udělat moderní a organizačně sehraný celek, který konkuroval i západním velmocem. Do výzbroje byly zavedeny moderní tanky, letadla i zbraně, zlepšila se organizační struktura, důstojníci i mužstvo byli lépe vycvičeni a požadavkem se stala i určitá úroveň vzdělání. S jeho jménem je pak spojeno i (částečné) dokončení rozsáhlého komplexu pohraničního opevnění, nebo snaha prohloubit kontakty se spojeneckými armádami.
Brzy ale přišlo hořké polknutí.
Mobilizace a Mnichovská dohoda
V roce 1938 začala být situace kritická. Hitler bez jediného výstřelu obsadil sousední Rakousko a nad Československem se začínala stahovat mračna. Právě v této chvíli projevil generál Krejčí své největší kvality.
Opakovaně naléhal na vládu i prezidenta Beneše, aby nařídili všeobecnou mobilizaci, prozřetelně varoval před ústupky vůči nacistickému Německu a jasně deklaroval připravenost a hlavně odhodlání armády republiku proti jakémukoli nebezpečí bránit.
Vláda a Beneš byli ale příliš opatrní. Věděli, že nás spojenci nepodpoří a báli se, aby právě případná mobilizace nedala Hitlerovi záminku k náhlému útoku. Částečně tak byly Krejčího návrhy zamítány, částečně jim bylo vyhovováno. Až po kritických událostech v pohraničí a odmítnutí československých ústupků Konrádem Henleinem byla 23. září 1938 mobilizace vyhlášena.
Ta proběhla prakticky bezchybně. Armáda zaujala obranná postavení podle plánů a generál Krejčí stál v jejím čele. Situace v jeho očích možná vypadala nadějně, ale přišla nečekaná zrada.
O pár dní později, 29. září 1938, byla přijata Mnichovská dohoda, o které ani nebyla československá delegace připuštěna jednat. Podmínky byly jasné. Ve zkratce muselo Československo buď postoupit své pohraniční oblasti s většinově německým obyvatelstvem nacistickému Německu (oblast s největší koncentrací našeho opevnění), anebo by bylo považováno za agresora.
I když generál Krejčí i s ostatními vlivnými důstojníky naléhali na prezidenta Beneše, aby na tuto dohodu nepřistoupil, naše politická reprezentace vzdorovat nedokázala. Na Mnichovskou dohodu vláda přistoupila. Krejčího následně konfrontovali někteří politici i vojenští činitelé s možností převzít moc ve státě silou, ale on tyto úvahy odmítl. Armáda se ze svých pozic stáhla, mobilizace byla zrušena.
Těžké časy v protektorátu
V krátkém období druhé republiky ještě zastával svůj post náčelníka Hlavního štábu, ale brzy byl na nátlak Německa ze své funkce odstraněn. V období nacistické okupace byl neustále pod dohledem gestapa a v roce 1941 přišlo zřejmě nevyhnutelné, byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Terezíně. Protože ale chyběly důkazy o jeho odbojové činnosti a zároveň měli někteří nacisté (zejména K. H. Frank) plány jeho osobu propagačně zneužít, byl o rok později z tábora propuštěn. K propagandě se však Krejčí nikdy zneužít nenechal, a dokonce finančně podporoval určité odbojové skupiny.
Naděje s trpkou koncovkou
Válku se mu podařilo přežít a jako voják se přirozeně okamžitě přihlásil do znovu vzniklé československé armády. Jenomže provázanost s prezidentem Masarykem a ideály první republiky nebyly kvality, které by byly nadále chtěné.
Do činné služby už nikdy nenastoupil a v roce 1947 byl poslán do „důchodu“. V hledáčku komunistů ale zůstal, a tak byl brzy po převratu v roce 1948 degradován na vojína a byl mu odebrán i důchod. Aby si zajistil živobytí, musel začít pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky. Potupou pro něj bylo, že to byla továrna patřící dříve jeho ženě, kterou ale komunisté pochopitelně znárodnili.
Zemřel až v roce 1972, a to v bídných podmínkách a relativním zapomnění. Hodnost armádního generála mu byla vrácena až Václavem Havlem v roce 1990.
Zdroje
Osudové okamžiky Československa - Karel Pacner
