Článek
Příběh Saigó Takamoriho se může zdát celkem paradoxní. Nejednalo se totiž o žádného konzervativního samuraje, který by odmítal všechny moderní vynálezy a přístupy a spoléhal se pouze na svoji katanu. Právě naopak. Takamori patřil v 19. století mezi přední průkopníky japonské modernizace a císařovi stoupence. Zároveň s tím ale i hluboce uznával tradiční samurajské hodnoty Bušidó. A právě konflikt těchto dvou nesoudlaných směrů se mu nakonec stal i osudným.
Vzestupy a pády mladého samuraje
Jeho životní cesta byla provázena několika vzestupy a pády. Jako příslušník samurajské kasty už od mládí věrně sloužil svému pánovi Nariakirovi, což byl příslušník japonské vysoké šlechty (označované Daimjó). Tito „šlechtici“ oficiálně podléhali pouze císaři, resp. Šógunovi, ale v praxi byli téměr nezávislými pány své provincie.
Po pár letech služby si pak Takamoriho pro jeho schopnosti a loajalitu jeho pán vybral, aby ho doprovázel na cestě do hlavního města Edo (dnes Tokio). Tam oficiálně pracoval jako hlavní zahradník, nicméně ve skutečnosti pro svého pána vyzvídal a sbíral informace o Šógunovi, císaři a ostatních Daimjó. Protože byl Takamori čestný a pravdomluvný, brzy se dostal do ještě větší přízně svého pána a stal se de facto jeho důvěrníkem. Nariakira totiž věrné muže potřeboval, jelikož společně se svými spojenci usiloval o rozbití moci Šóguna a její návrat do císařových rukou. Šóguni ale v Japonsku fakticky vládli už téměř 700 let a neměli zájem svou moc císaři dobrovolně předat. Život každého odpůrce jejich režimu tak byl v ohrožení.
A to se týkalo i Nariakira. Ten totiž náhle zemřel, patrně ho někdo nechal otrávit. A jak bylo samurajskou tradicí, chtěl se Takamori ke svému pánovi „přidat“ a spáchat rituální sebevraždu (seppuku). Od tohoto úmyslu ho ale nakonec odradil mnich Gessho, který ho přesvědčil, že svému pánovi nejlépe prokáže čest tím, že bude pokračovat v jeho díle.
Protože ale Takamoriho už nikdo dále nechránil a šógunovi vojáci po něm pátrali, musel se uchýlit na několik let do exilu na menší japonské ostrovy. Pod změněnou identitou žil relativně pohodlným životem, našel si dokonce ženu, a dál si dopisoval se svými přáteli a dalšími samuraji, kteří byli loajální císaři. Tím se udržoval neustále informovaný o probíhajících událostech a zároveň si svými názory a radami získával v komunitě „loajalistů“ vliv.
Portrét Saigó Takamoriho.
Zvrat v jeho exilovém životě přišel o pár let později, když jej znovu povolal do služby nový Daimjó Hisamitsu, Nariakirův poloviční bratr. Takamori byl tentokrát vyslán do Kjóta, sídelního města japonského císaře. Na císařském dvoře se poté setkával s ostatními samuraji a byl překvapen tím, že k němu většina z nich chovala za jeho názory a tehdy už pověstnou loajalitu hluboký respekt. Za pár měsíců ale upadl Takamori u svého pána v nemilost a byl „opět“ vykázán do exilu.
Překvapivé rozhodnutí
Během jeho exilu se však situace v Japonsku rapidně změnila a stávala se stále více napjatou. Tábor loajální k císaři se totiž značně rozrostl a stále sílily hlasy volající po ukončení vlády Šógunů. Hisamitsu proto respektovaného a schopného Takamoriho opět povolal do svých služeb a, zřejmě k překvapení obou, udělal z něj hlavního velitele své armády.
A Takamori se v této roli osvědčil. V boji se sousedními klany vydobyl četná vítězství a zároveň se všemi vždy jednal podle kodexu Bušidó. Své nepřátele např. nikdy neponižoval ani zbytečně nezabíjel a několik výprav vyřešil i mírovým vyrovnáním. Tím si získal prakticky v celém Japonsku pověst národního hrdiny.
Stále se ztrácejí vliv Šóguna pak vedl k válce Bošin, kterou nakonec císařský tábor vyhrál. A Takamori byl jeho součástí.
Nejvlivnější úředník v zemi
I když se po válce Takamori uchýlil na chvíli do ústraní, kde se věnoval převážně lovu a rybaření, byl brzy opět povolán, aby zaujal místo vysoce postaveného úředníka po boku svého pána. Brzy na to pak byl povolán na císařský dvůr, kde se měl postarat o vytvoření a výcvik nově vytvořené císařské armády.
Jenomže císařovo vítězství mělo i „stinnou“ stránku. Císař usiloval o větší moc a její centralizaci na jednom místě. A k tomu byly třeba rozsáhlé reformy. Jeho vláda proto zabavovala pozemky samurajům a vysoce postaveným Daimjó, vytvořila jednotnou armádu, ve které už samurajové neměli hlavní slovo a naopak ji tvořili do té doby „pouzí“ neurození sedláci, a postupně vzala kastě samurajů všechna privilegia (např. právo nosit meč), čímž ji prakticky zničila.
Vše došlo tak daleko, že císař Meidži nakonec zrušil i dosavadní rozdělení Japonska na území jednotlivých klanů i samotné klany. Jejich hlavy (Daimjó) sice dostaly vysoké posty ve vládě a doživotní renty, jejich vojenská moc ale byla naprosto odstraněna. Císaře už na domácí půdě zkrátka nikdo neohrožoval.
Další odchod do ústraní
Takamori si byl nutností těchto reforem vědom, ale nikdy se s nimi nedokázal zcela vypořádat. Zvláště zrušení veškerých samurajských výhod, kvůli čemuž mnozí samurajové upadli do bídy, nesl velmi těžce. K císaři ale cítil loajalitu a nedokázal se mu vzepřít.
Jeho reakcí na průběh událostí tak byl další odchod do ústraní. A ve svém „důchodu“ se věnoval právě podpoře samurajských hodnot. Založil soukromé vojenské školy zvané „Shigakko“, ve kterých se mohli mladí samurajové dále vzdělávat. Tyto školy byly, nepochybně i díky Takamoriho věhlasu, velice populární a v době jejich vrcholu mohly mít až 20 000 žáků. I když totiž Takamori pomáhal císaři reformy uskutečňovat, a vlastně i vytvoření centrální císařské armády bylo jeho zásluhou, byl samuraji paradoxně vnímám jako symbol tradičních hodnot.
I když to Takamori myslel se svým projektem dobře, mladí samurajové se velice rychle radikalizovali a vystupovali proti reformám, a tím pádem i proti samotnému císaři.
Sacumské povstání
A protože se celkem početné potenciální armády mladých studentů začala vláda obávat, poslala do Takamoriho škol vojáky, kteří měli zabavit veškerý arzenál zbraní. Samurajům totiž vadilo pouze odebrání jejich privilegií, ale rozhodně neodmítali moderní zbraně. Školní sklady tak disponovaly moderními puškami i děly. A právě snaha o jejich zabrání způsobila povstání.
Samurajové po celém Japonsku se začali ozbrojovat a odmítali zbraně odevzdat. Vrcholem krize se pak stalo zjištění, že císař údajně nařídil Takamoriho zavraždit. To Takamoriho zlomilo. Nevěřil sice zradě od samotného císaře, nicméně věřil tomu, že je císař svými rádci obelháván a situace se musí napravit.
S přibližně 12 000 armádou samurajů tak vyrazil na cestu do Tokia. Takamori spoléhal především na samuraje z ostatních provincií, kteří, jak doufal, se k němu měli přidat po cestě. Jenže nic z toho se nakonec v masivní míře nestalo. Naopak se proti němu vydala císařská armáda o síle přibližně 45 000 mužů. Armáda, kterou sám pomáhal vybudovat.
Když pak Takamoriho armáda na několik měsíců uvázla při obléhání hradu Kumamoto, bylo jasné, že povstání nemá šanci na úspěch. Takamori si toho byl zřejmě vědom, ale přesto se rozhodl pokračovat. Podle některých historiků byl Takamori zkrátka mužem hodnot, který vítal alespoň příležitost zemřít za své ideály.
Po sérii několika bitev s císařkou armádou tak bylo celé povstání prakticky rozdrceno. Pouze Takamori s hrstkou nejvěrnějších samurajů stále unikal a bojoval s císařskými jednotkami.
Bitva o Širojamu a zánik samurajů
Nakonec byl Takamori donucen se bránit u hory Širojama. Jeho 300-400 samurajů stálo proti neuvěřitelné přesile 30 000 císařových vojáků. Že je vítězství nemožné, bylo jasné naprosto všem. Přesto se samurajové vzdát nehodlali, i když jim to bylo nabídnuto. Jejich pozice následně začala císařská armáda ostřelovat a následně na ně zaútočila.
Protože logistickou podporu samurajové neměli, byli po měsících bojů a ustupování prakticky bez munice. Odkázáni jen na své katany. Skutečně tak nastala situace boje muže proti muži. Samurajové statečně bojovali proti obrovské přesile a neustále ustupovali. Nakonec zůstalo naživu kolem pouhých 40 z nich.
A jak bitva skončila? Tady se jednotlivé verze různí. Podle té první měl být Takamori postřelen a následně požádal svého přítele, aby mu pomohl spáchat seppuku. Jakmile se zabil, vyběhl zbytek samurajů přímo na nepřátelské linie a všichni byli pobiti. Dle druhé verze vedl na poslední sebevražedný útok své druhy sám Takamori. Výsledek byl nicméně stejný.
Takamoriho tak zastřelili vojáci armády, kterou pomáhal sám budovat. V Japonsku je dodnes vnímám jako národní hrdina a symbol samurajských tradic. Posmrtně mu dokonce císař udělil milost.
Zdroje
Who Was Saigo Takamori, the Last Samurai? (nationalgeographic.com)
