Článek
25 roků se může zdát jako dost dlouhá doba. Záleží na úhlu pohledu. Jeden by ji označil za celou generaci. Druhý za čtvrtstoletí. Třetí by ji mohl vnímat jako epizodu, třeba v celých lidských dějinách. Z vesmírného nazírání kráčí o kratičký záblesk. Přesto se dnes „nebe“ trochu dotkneme.
Na počátku bych připomenul a použil tezi klasika, který viděl náboženství jako opium lidstva. Je mi vcelku jasné, že část osob vzpomínkou na něj popudím. Chovám naději, že nepůjde o známý stav červeného hadru a býka. Pokud mě začnou odsuzovat, sami ukazují míru své netolerance a neschopnosti se na jev podívat z různých stran. Mj. půjde též o potvrzení, že jim stav není lhostejný. A o zmíněnou ne/schopnost jde především. V jakém smyslu?
Proč bychom opium měli zatracovat? Vyjdeme-li ze známých zkušeností a poznatků medicíny, skoro každý lék je do určité - a leckdy do značné míry - jedem. Jeho úkolem je v odpovídajícím množství něco v organismu podpořit nebo naopak eliminovat. Slouží-li opium / rozuměj třeba i náboženství / jako dobrá věc, nebudeme ho odsuzovat jako celek. Byť vykazuje znaky návykové látky, spolu s očekávanými důsledky v prožívání a chování lidí. Podobně jako lék náboženství ponouká k dobrým věcem a špatné se snaží potlačit. O jeho ne/úspěšnosti lze snést řadu konkrétních důkazů od smýšlení, poctivosti a pracovitosti obyčejných lidí přes stavbu chrámů a katedrál až po desátky, manipulaci, tmářství, čarodějnické procesy a sexuální zneužívání dětí a mladistvých. Každý si může vybrat z poměrně široké palety vlivu církví. Co nejvíce obdivuje? Co ho přitahuje? A naopak odpuzuje? Co by dělal, kdyby měl moc a vliv?
Pouze vzdělaný, informovaný, nezaujatý jedinec s potřebnou dávkou využívání metody kritického myšlení zůstane nad věcí a připustí skutečnost, jaká je. Příkladná, záslužná, přínosná, diskutabilní i hodná odsouzení. V případě sexuálních deliktů mířících jasně k nepodmíněným trestům, což se v praxi neděje. Logicky se nabízí otázka proč. Pokud provinění či podezření na něj prošetřují církevní orgány, málokdy se dočkáme věcného postupu a natož trestu. A navíc vše dlouho trvá a oběti jsou nadále nuceny žít ve svých post/traumatech. Kdo nevěří, nechť si něco nastuduje o syndromu PTSD a o viktimizaci oběti. Vloží-li se sem policie a oficiální vyšetřovací orgány, jsme u konce případu mnohem rychleji. Kde je vůle, tam je cesta, hlásá známé heslo, které známe především, a právě z náboženství a z úst farářů a vykladačů Písma. Takže lidé vůli / věřit a dodržovat / mít mají, církevní orgány patrně nemusejí…
Úvod poslouží nejen k možné diskusi nad závažným tématem. Jeho smyslem je položit základ pro pár následujících výroků. Armáda ČR - nevím, jestli slaví -, ale nesporně si připomíná, že má ve své sestavě kaplany právě čtvrt století. Měl jsem tu čest být na počátku jejich cesty. Nebylo tehdy jasné a oficiálně zdůvodněno, je-li důvodem jejich zavedení příklad USA, vstup do NATO nebo fakt, že se na čele rezortu střídali s menšími či většími ne/úspěchy představitelé jisté politické strany, která vojenské problematice nikdy pořádně nerozuměla. Přesto mu vládla. Jen zcela výjimečně dobře. Napadá mě M. Výborný. Na opačném pólu se jistě musí uvést A. Baudyš, a nejen kvůli střelbě na palubě služebního letadla. A opět by celkově mohla následovat přehlídka ne/úspěchů. Od záslužných činů až po zmíněné prostřelené letadlo a nejasnosti kolem mnoha více či méně objemných zakázek, z nichž část se částečně projasnila až po více než deseti letech. Kdybych je měl jmenovat, zamyšlení by se neúměrně prodloužilo… Jak by se k pokleskům měli právě duchovní stavět? Kritizují a odsuzují je? Mlčí? Dávají ruce pryč? Sám vím o obojakých reakcích. Nebudu uvádět, jak jednotlivé kauzy demotivačně působily na každodenní práci obyčejných vojáků a jejich velitelů.
Proto byly názory a postoje vojáků dole i nahoře, jaké byly. Věcné, odpovídající, umírněné, ale žel i jiné. Třeba byl někdo příliš ambiciózní a někoho a něco ne/chtěl. Je smutné, pokud osobní prvky ve velké věci převažují. Není divu, že se zjevily výhrady. Nikoli duchové. Navzdory rozvoji demokratizace se je vojáci „raději“ neodvažovali zveřejnit. Bylo lepší nemyslet a plnit úkoly a povinnosti. Dost se přibližovali konceptu „ideálního zaměstnance“, jak jsem se s ním setkal později v podnikové sféře. Jak vypadá? Jednoduše - plní úkoly, moc nemyslí, nekritizuje vedení a nic po něm nepožaduje! Takovou / profesionální / armádu jsme chtěli? A chtěl ji v oné podobě i bůh?
Jiný citát klasika by nám řekl a potvrdil, že byla z vaničky vylívána voda i s dítětem. A měl by pravdu. Novinky pokaždé narážejí na odpor. Tak vypadá podstata působení psychologických mechanismů a zákonů. Nastupující vojenští kaplani mohli přinést leccos dobrého. Potenciál byl ovšem na řadě míst prohospodařen. Navíc zde nebyl zcela ujasněný vztah s konstituující se soustavou psychologických služeb. Možnosti se jevily nemalé. Kdyby se více vykonalo v komunikaci, nemusely se objevovat rozličné dezinformace. Naštěstí jich tehdy nebylo tak velké množství jako dnes. Ještě že úroveň moderních informačních a komunikačních technologií byla ve srovnání s dneškem nízká, tj. v plenkách. Vedle pochybností, pokoutních řečí, podezíravosti a nevraživosti bylo možné registrovat též projevy spolupráce, ba až synergie. Mám kolegu, který se zde jako spolupracující psycholog dostal hodně daleko. Byl jsem rád, že předložil hned tři velmi dobré konkrétní příklady ze společné služby lidem ve stejnokrojích. Dokonce se u kaplanů pro svou práci poučil, neboť vedle vzdělání chová i pokoru, ne však slepou, která je církví vyžadována.
Jako ožehavý prvek dodnes vidím finanční oblast. Předložím naprosto jasný konkrétní příklad. Ještě před spuštěním velkých společenských, politických a hospodářských změn v listopadu 1989 se naši vojáci začali zúčastňovat zahraničních vojenských a mírových misí. Jejich větší rozvoj začal v dalších letech. Od počátku se jich zúčastňovali právě psychologové. Na svých bedrech a přesněji v hlavách nesli vysokou osobní odpovědnost. Podíleli se totiž na testování a výběru vojenského personálu, který odcházel pracovat do rizikových oblastí. Pochopitelně s možností zranění až ztráty života. Koho vybrali a jak doporučili jednotku sestavit - velmi obtížný úkol! A jak vysoká zátěž! Kaplan ji neměl, nevybíral, a tak nebyl vnímán jako jedinec, který „někomu zkazil účast na misi a připravil ho o výdělek v dolarech“. Psychologové měli mnohem horší startovní pozici. Nepřicházeli do nově ustanovení jednotky jako „čistí“.
Po několika letech se do misí začali dostávat také duchovní. A zde dochází ke „srážce“. Kaplan nenesl v podstatě osobní odpovědnost za stav u jednotky, zatímco psycholog ji měl. Peníze měli oba na přibližně stejné výši. Zatímco psycholog prožíval napětí, zda jeho výběr v mírové posádce probíhal správně, kaplan se staral, aby připravil mši, občas se dotázal vojáků, jak se mají, jindy si s nimi zahrál fotbal nebo se podívali na video. Je možné, že trochu zjednodušuji, ale přímí účastníci by moji tezi jistě potvrdili. Slyšel jsem jejich slova a věty. Nemluvě o aspektu odborné připravenosti. Jak asi na psychology působila tehdy užívaná věta - „duchovní je vlastně jako jakýsi psycholog“. Právě, tam je jádro pudla - jakýsi psycholog. Rozumějme bez odborného zázemí, bez vědecky ověřených metod, a především bez uvedené osobní odpovědnosti. Pamatuji, že sami se bránili a říkali, že ji mají. Ovšem jen k bohu, který jim ale na výplatu nedá, nesáhne na ni a reálně je nepotrestá. Takové privilegium psycholog neměl. Naštěstí téměř všichni pracovali tak dobře, že „reklamací“ na výběr vojáků bylo pomálu. Jako pověstného šafránu.
V neposlední řadě platí, že jiný bude pohled někoho tzv. dole, na nejnižších pozicích. Pro něj bude podstatné, jaké osobní vlastnosti má o něj pečující osoba, ať jde o kohokoli. Je poctivá? Upřímná? Lidská? Chápe a stará se? Naslouchá? Úředník ve vyšších sférách zaujme zákonitě jiný pohled, zejména pokud se sem míchají osobní zájmy a politické aspekty. Mohou pocházet ze strany, která má rezort na starost, také odjinud. Proto padla zmínka o komunikaci. Ale co se dostalo jedincům dolů? Takřka nic, často zkreslené informace. A leccos zůstalo skryto, jako za dob středověkého tmářství, jak jsem pojem zmínil výše.
Aby bylo jasno, řádky neslouží k jednoznačné kritice kaplanů v AČR, nemají přinést „jakousi“ pomstu a ani shazovat, co záslužného bylo vykonáno. Budiž jim poděkováno. Vykonali hodně. Vždyť péče o člověka má stát na prvním místě. Jde o ústřední bohatství každé pracovní a jiné organizace. Žel se tak uvažuje málokde. I po tolika letech od velkých změn. Mají se stát pouze příspěvkem k narovnání stanovisek a vzniku více pohledů. Mj. i proto jsem se tak důrazně slovně zastavil u osobní odpovědnosti. Každý člověk asi bude vědět, že ředitel má vyšší příjem než uklízečka…
PS: Moje osobní zkušenost s vojenskými duchovními je rozporná. Mimo A-ČR spíše horší. Přesto jsme ve vzájemné spolupráci lecčeho dosáhli.
Ano, kde je vůle, tam je cesta…
