Článek
Několik zmínek máme již za sebou, především o vzniku legislativní iniciativy, aby se bezdomovectví pojímalo jako trestný čin / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-bezdomovectvi-jako-trestny-cin-103176 /. Jaká je šance? Dnes se podíváme o kus dále na cestě řešení. Uvidíme, jak bude ladit co do směru a kvality s jejich „cestou“.
Bezesporu vytvářejí určité riziko pro řadu občanů, kteří s nimi přicházejí do styku. Ano, většinou se chovají pasivně a až apaticky. Jako kdyby nezúčastněně hleděli kamsi do dálky. Já mám však poněkud opačný zážitek z hlavního města, kde jsem kdysi pracoval. Pamatuji si, jak se bezdomovci ostře pohádali a následně poprali u popelnice o dvě nalezené láhve. Šlo o vratné obaly, které v součty činily šest korun českých. V tehdejší době už jim moc nechybělo, aby si za ně pořídili víno v krabici. Můžeme souhlasit, že během života člověka se vyskytne relativně dost různých událostí, z nichž některé nejsou příznivé. Ba spíše opačně a ještě horší.
Zmínil jsem riziko. Abych použil konkrétní příklady, sáhnu po případu, kdy bezdomovci přespávají v parku, kolem něhož ráno jdou děti do školy. Nebo stráví noc na zastávce MHD, v lepším případě v nalezeném a sešlém spacím pytli. Jaké asi budou mít pocity lidé a hlavně děti, když zmíněného místa chtějí využít? Nejedná se jen o jejich aktuální přítomnost. Leckteří po sobě na místě cosi zanechávají. Může jít o nebezpečné předměty, od možnosti řezných ran od skla z rozbité lahve přes pohozenou injekční stříkačku až po „zisk“ infekce. O vlivu spatřených obrazů na malé děti a jejich mysl ani nemluvě. Na druhé straně zajisté platí, že bychom jim neměli nadměrně zabraňovat, aby spatřily svět, jaký opravdu je.
Od příslušných funkcionářů slyšíme, že nejlepším řešením je dostat je do bydlení. Jenže… Velkým problémem se bezdomovci stávají nyní na podzim a především v zimě, kdy uhodí mrazy. Je pravda, že oproti minulým desetiletím již notně zeslábly, ale rozhodně není příjemné v nich pobývat venku. Natož v noci a bez pohybu. Jako ilustrativní údaj stačí uvést, že každý rok jich zahyne několik desítek na podchlazení a celkové vyčerpání organismu. Přesto jich existuje nemalá skupina, kterým se nechce jít někam bydlet a mít střechu nad hlavou. Sám jsem jednoho potkal a před lety jsem viděl seriózní dokument. Opustit tzv. výhodné místo na periférii města odmítali. Mají prý svou partu, zvyklosti, svoje „pohodlí“, nikdo po nich nic nechce atd. Součástí krátkého filmového / reportážního / pojednání se staly záběry na jejich zanedbané obličeje, potrhaný a promaštěný oděv, fialové skvrny na dolních končetinách, špína za velkými nehty, žluté prsty od cigaret, chybějící zuby atd.
Někteří lidé se jich obávají, nejen z důvodu požívání alkoholu a orientace na jiné návykové látky. Přesně nevědí, co od nich mají čekat, neboť jejich chování považují za podivné, nestandardní a pro ně nepochopitelné. Jistě by v obecné a konkrétní rovině pomohlo, kdyby měli více informací a třeba by se seznámili s jejich osobním příběhem. Ale chtějí o něm aspoň něco vědět? Lze předpokládat, že by poklesli ve svých odsudcích a stereotypech. Už jen zastavit se a chvíli poslouchat je znejistí, vytlačí z komfortní zóny. A navíc platí známá věc - co by lidi řekli? Proto raději upřou pohled za ně či někam na zem před sebe, sevřou zuby v ústech a snaží se onen prostor co nejdříve opustit. Někdo na ně poté již nemyslí, zejména pokud zabředne do pracovního shonu. Nebo ho trochu trápí výčitky svědomí, že mu mohl pár mincí věnovat. Pokud by mu nechal kovovou padesátikorunu, zchudnul by? Jistě nikoli. Tak co ještě nám brání, abychom pomohli? Můžete se těšit na nový díl.
