Článek
Zajisté je vhodné, abych dopředu upozornil, že nepůjde o příjemné čtení. Jako překvapení by mohlo vystupovat především pro rodiče, kteří jsou přesvědčeni, jak si jejich děti snaživě a správně vedou ve škole. Jak jsou dokonalé. Nebo se sem aspoň blíží. Tak uvidíme.
Neuplynulo ještě mnoho dní, kdy jsem se písemně pozastavil na několika jevy, které ilustrují klesající úroveň dnešních dětí. Leckdo si myslí, že naopak stoupá. Já jsem něco viděl a slyšel a klidně bych tzv. optimistu vyvedl z omylu. Zdá se, že úroveň klesá až neuvěřitelně. Předložím konkrétní příklady.
V diktátě z českého jazyka se žáci a žákyně neobtěžují dopisovat slova. Většinou si ulehčují práci a napíšou část slova a posléze vysvětlí, že v mobilu se proces sám bez práce dokončí, případně nějakou verzi nabídne našeptávač, podobný stav najdeme na úseku s diakritikou. Proč by se děti obtěžovaly se zamýšlet a posouvat ruku jinam jen proto, aby vytvořily příslušné znaménko. Vždyť se jedná o moc práce, ne? Tady bych pouze připomenul, že dnešní diktáty jsou o mnoho kratší než před pár desítkami let. Jak jsem již ostatně dříve napsal. Takže skutečnost vypadá následovně - dětem se třeba pětkrát sleví oproti minulosti a ještě se jim úkol zdá velmi náročný, a tak hledají cestu, jak by si ho ulehčily. Aby se nedostaly do stresu!
Krátce písemně promluvím o zkratkových slovech, jako třeba WTF, LOL, kterým mnohdy samy ani nerozumějí. Přesto nejde o překážku, aby je žáci a žákyně nepoužívali a neusnadnili si svoje školní počínání. Doplním, že výše uvedená se do školy nehodí, především WTF. Jako analogie se mi jeví, že do jídla dám jen pětinu žádané přísady nebo tam přihodím něco úplně jiného, třeba co mě napadne a co se nachází po ruce. Vždyť ono to nějak dopadne, ne? Že by správně? Jinou verzí je, že řidič přijíždí k velké křižovatce před městem. Neobtěžuje se dojet až na ni, ale střihne si cestu autem po poli a vyjede na silnici, na kterou by měl odbočit až na křížení vozovek. Kdo by si tak počínal? Je proces v pořádku?
Neběží o délku jen u diktátů. Podíváme se na další jazykový útvar, jímž je slohové cvičení. Když děti mají napsat sloh podle osnovy, kde bude celkem 15 - 20 vět, dějí se věci. Nejprve z tak značného množství omdlévají, vždyť stačí přece napsat čtyři, ne? Kdyby měla vyučující osoba zrak a sluch jako zvířata, je možné, že by registrovala cosi o šikanování. Pojem se široce používá, aniž by byla menším i větším uživatelům a uživatelkám známa podstata, definice a příslušné znaky.
Následuje fáze „srovnávání se s nesmírnou zátěží“. Až po velmi dlouhé rozvaze začnou psát a téměř všechny věty začínají ve stylu - „A tak“, „A pak“, „Potom“, tj. opakují stále stejná slova, nepoužijí synonyma, což by signalizovalo, že o nich nevědí. Ale pozor - mnozí je znají, neboť se o nich učili, ale v hlavě se objeví myšlenka - proč bych se namáhal? Zákonitě vzniká otázka. Jak může učitel/ka vědět, že je znají? Odpověď bude docela snadná, ale kdo by ji čekal? Když sloh mají kamarádovi opravit, hned vědí, jak mu uškodit. Náhle jim hlava začne pracovat a přijdou s nápadem, že to, a to šlo říci či napsat jinak. Projevuje se tendence škodit a mstít se. Místo abych se snažil hledat a nacházet kladné prvky a rozvíjet klíčovou dovednost v podobě spolupráce. A mimochodem lze vidět, mezi nimi roste i zákeřnost. Zdá se, že platí následují výrok - čím více klesá úroveň žáka, tím více stoupá zákeřnost…
Vidíme, že k rozvíjení dobrých mezilidských vztahů vede možná ještě delší cesta než ke správně napsanému diktátu a slohu. Úkazy v rodném jazyce lze o hodně snadněji trénovat. Navíc se mě netýkají až tolik osobně. Logicky napadá otázka - co bude za pět a za deset roků?
