Článek
V předchozí části jsme se seznámili s počínáním mladé matky / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-digitalni-dudlik-a-pocatky-jeho-historie-92872/. Neopomněl jsem drobnou ochutnávku historických obrazů. Snad by mohlo být jasné, kam mířím. Jak moc se dnešní společnost proměnila. Prozatím nevíme, zda se děje k lepšímu nebo naopak k horšímu, ačkoli ji vnímáme jako moderní a plnou rozličných výdobytků. Netroufám si nikam se přiklonit. Proto doporučuji se vydat dále a třeba nám příští řádky cosi napovědí.
Máme tu další zjištění. Mladá maminka - nepůjde o všechny! - nemá potíže jen se sebeovládáním a se zdrženlivostí. Přes její vyšší věk, než měla při narození potomka její předchůdkyně, zdá se, že doposud plně nedozrála a nedokáže se smířit, že již nebude středem vesmíru, jak děti požadují a jak si myslí, že musejí být. Je možné, že došlo k chybám v její výchově, která byla zaměřena hlavně na uspokojování jejích potřeb a rozmarů, místo aby se naučila čelit nepohodlí, plnit úkoly a řešit problémy. Její rodiče jen chtěli, aby se „měla dobře“. Tím se vytvořil dojem, že život je samá zábava a pohoda… Nyní vidíme poměrně zákonité výsledky. O jakou podobu kráčí?
Nedosáhla na úroveň dospělosti, kdy se logicky a rozumně vzdá části svého času, svých chutí, plánů, cílů a ideálů, aby se mohla v relativně široké míře věnovat svému dítěti. Nezřídka spíše dříve než později zjišťuje, jak ji zatěžuje, zdržuje, brzdí, obtěžuje, překáží atd. Leckdy je vnímáno jako pověstná koule u nohy. Pocit omezení a nesvobody. Také že něco - a spíše mnoho - ztrácí a o leccos přichází. Cosi jí bude chybět. A má pocit, že zpoždění už se nedá dohonit. Zamešká cosi, co ji sníží v očích vrstevnic. Pak již nebude tak dobrá, pocítí méně zájmu a řidší komunikaci z jejich strany. Mimochodem - leckdy se tu pootevřou staré bolesti, které prožívala během docházky do MŠ a především do ZŠ, kdy byla „slabší“ v kvalitě oblečení a obuvi /myslí se hlavně známé značky/, pocit nedostačivosti prožívala, když jí rodiče nezakoupili poslední verzi mobilního telefonu atd. Vše se průběžně nasčítalo.
Proto když vyrazí ven /pokud vůbec! Lepší by přece bylo sedět doma, což si zaslouží samostatný komentář/, aby byla s dítětem tzv. na vzduchu, nemíní se vzdát technologií, a tak se jim snaží věnovat vyšší pozornost než dítěti. Je na nich tolik zajímavých věcí a podkladů. A dítě? Jen samé starosti, potíže, požadavky a úkoly. Pořád něco chce! Že si ho vůbec pořizovala! Mohla mít klid! Ona vystupuje jako potomek skorodigitálního dudlíku. Je /nevědomým?/ prostředníkem k tzv. plné verzi. Jeho současnou podobu podrobněji popíšu v následující části zamyšlení.
Mladá maminka uvažuje, jak by se „svízelná“ situace, kdy dítě něco chce a tzv. zlobí, dala vyřešit. Pochopitelně myslí sobecky - tj. z jejího pohledu. Jaké zvolí řešení? Poměrně brzo sama zjistí nebo se od kamarádek v podobně „obtížném údělu“ dozví, že dítě reaguje na pohybující se barevné a hlasité objekty. Od mírně zkušenější matky - kamarádky dostane tip na použití právě digitálního dudlíku. Instalace je snadná. Zakoupí tablet a pověsí ho do kočárku tak, aby prozatím takřka pasivně ležící dítě mohlo sledovat displej. A věc funguje správně! Velmi brzo se potomek zklidní. Ač neprospívají jeho zdraví a vývinu! Ona má pokoj a není rušena při svých elektronických aktivitách. Jak geniálně vyřešeno. Objevují-li se zde nějaké stíny, budeme vědět zanedlouho.
