Článek
Určitě se někdo zeptá, jak vypadá. Může se v tazateli či v tazatelce objevit menší či větší zvědavost, která by ho mohla vést k tvorbě různých obrazců. Na začátku proto prozradím, že se nejedná o můj nápad a ani se neřadím mezi autory či autorky názvu. Slyšel jsem o něm od osoby, která se dlouhodobě zabývá oblastí moderních informačních a komunikačních technologií a dopady jejich užívání mezi dětmi, mládeží a dospělými a samozřejmě na ně samotné, hlavně na jejich prožívání, myšlení a chování. Protože se snaží mít nadhled, jasně si uvědomuje, že kromě velkých a neoddiskutovatelných předností existuje rovněž seznam stinných stránek.
Výhody zná skoro každý a není potřebné je zde prezentovat. Ovšem běžným jevem je, že na jejich opaky nemyslíme. Příčinou patrně je, abychom se nemuseli vzdávat našeho lidského pohodlí, k němuž máme tak silnou tendenci. Přitom je známým a prověřeným faktem, že kdo umí a chce aspoň občas opouštět svou komfortní zónu a popasovat se s nepříznivými podmínkami, mívá lepší předpoklad pro dosažení úspěchu. Jak nám sem zapadá digitální dudlík? Poměrně „dobře“.
Nedávno jsem napsal zamyšlení pod názvem Bezpečnost ve škole a závěr - aneb proč se to děje / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-bezpecnost-ve-skole-a-zaver-aneb-proc-se-to-deje-92397/. V závěru bylo napsáno - mnohé se ještě zhorší, až do MŠ a ZŠ nastoupí děti „vychovávané“ za „pomoci“ tzv. digitálního dudlíku. Právě on se po zásluze stává objektem našeho zájmudnes. Jak ho máme chápat? Co bychom si pod předloženým názvem měli představit? Kdo by se aspoň průměrně snažil uvažovat, napadne ho spojitost s výše uvedenými prostředky. A měl by pravdu. Ví se, co je slovo - digitální. Představíme si konkrétní příklad.
Maminka - zpravidla docela mladá - vyjíždí kočárkem ze vchodu. Řekněme panelového domu s řadou bytů. Ještě neujede ani pár desítek metrů a dítě v boudičce se ozývá. Nikoli v kladném smyslu. Asi chce na něco upozornit či se něčeho dožaduje. Nebo se necítí optimálně. Maminka ale nemá čas. Kočárek tlačí a řídí jednou rukou, zatímco ve druhé třímá mobilní telefon. Pokud bychom uvažovali pozitivně, mohla by v něm mít seznam potravin, které je nutno zakoupit pro rodinu. Pohlédneme-li na její prsty, zřejmě o něj nepůjde. Spíše bude prohledávat zprávy. Netvrdím, že musí jít o sociální sítě. Leč s vysokou pravděpodobností se tak bude dít. Musí mít přece přehled, co dělají vrstevnice, které taktéž mají děti. Ano, kdybychom nahlédli do hlavy námi sledované osoby v roli matky, asi bychom narazili na pocity a myšlenky jako - „copak asi holky dělají?“, „už mají hotovo a taky vyrážejí?“, „taky je jejich děti tak šíleně otravují jako mě?“, „a co dělaly včera, když jsme se rozešly?“, „podařilo se jim koupit, co chtěly?“, „měly doma trochu klidu?“, „usnul harant včas?“ atd. Ještě by se dalo pokračovat.
Proč se chová k tzv. chytrému mobilnímu telefonu tak vstřícně? Proč je tak silně zaměřená a žádostivá? Ne vždy se totiž podaří tzv. životně podstatné informace předat vždy, všem a včas. Nemluvě o zpětných reakcích. Proto mohou vznikat „informační mezery“ a s nimi spojené pocity „hladu“. Klidně použijme pojem abstinenční příznaky. Jejich ukojení mladá matka vnímá jako důležitější než řešit legitimní potřeby svého dítěte. Kdo by se divil? Vždyť vyrostla v digitálním věku! Vlastně nezná původní přirozený druh života, jak ho poznali dříve narození. Nechci je stavět na piedestal, neboť oni kupříkladu neprožili podoby zpřed několika století, jak se s nimi můžeme seznámit v knihách a muzeích a v části historických filmů. Mám na mysli naprosto převažující pobyt v přírodě a život v souladu s ní. Dnes ho nazýváme / časově a teritoriálně / vzdálenou exotikou. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohl žít jinak. Natož zásadně. A přece se stalo. Počátky cesty za současným digitálním dudlíkem byly položeny.
